Mám ráda cestování. Možná to je dáno mým měsíčním znamením, možná tím, že jsem spoustu let byla vožena, a to jen občas. Možná tím, že jsem se kdysi přestěhovala poměrně daleko od rodičů a za nimi pak, jak jen to šlo, dojížděla.
Možná tím, že i moje maminka zamlada často cestovala za jejím bratrem a z malé vísky často i do Prahy. A Praha nám je tudíž jaksi dědičně předurčena. Člověk se tam v davu lépe ztratí a nebo ten dav, tam, potřebuje pro svůj život, pro svoje cíle, pro tep svojí cesty.
Moje sobotní vyjížďka do naší matičky měst byla vedena touhou sejít se s mým prvorozeným dospělým dítkem, které je velmi časově zaneprázdněno. A já si potřebovala alespoň při obědě s ním promluvit o tom, jak jde život.
Teď bych mohla navázat řeč o tom, jak jsem kdysi nechápala, proč mne již coby dospělou rodiče stále potřebovali vidět či alespoň slyšet. Až poslední dobou jsem došla k tomu, že to je důležité pro obě strany. Je důležité stále mít na paměti, odkud jsme vzešli, abychom porozuměli tomu, čím a jak procházíme, co se nám a proč v životě děje. Co si neseme z kořenů a jak to můžeme vědomě uchopit nebo i přesměrovat. Ale to by bylo na další povídání.
A tak jsem si jela. Vlastně vybíhala. Ráno na poslední chvíli a jen taktak zakoupený spoj stihla, ještěže měl alespoň malé zpoždění. Těšila jsem se, na poklidnou jízdu. Patrně jsem podcenila při zakupování jízdenky tarif vagónu, ve kterém budu cestovat. Prostě jsem chtěla ušetřit. Místenku jsem měla v šestimístném kupé, kde při mém nástupu již sedělo pět rozpovídaných žen. Pozdravily jsme se a já usedla, naštěstí na místo hned u dveří.
Měly již rozjetou diskuzi. Jak jsem z jejich překotného sdílení vyrozuměla, cestovaly do divadla. Čtyři z nich byly ve věku, který bych nazvala do padesátky, pátá byla slečna kolem pětadvacítky. Probíraly naprosto otevřeně vztahy v jejich okolí, ať příbuzenské či pracovní, kdo, s kým, proč ano, proč ne. Jak dlouho ten či ta s ní, ním spolu vydrželi, jak probíhala tajná svatba, která tajnou nakonec nebyla, jak je úžasné cestovat s obytným přívěsem.Byla to veselá kopa, povětšinou hlasitější.Těšila jsem se, že už ta hodina, kterou s nimi strávím, se krátí. Když probraly, co potřebovaly, vytáhla jedna z nich svěží aloe mátový krém na ruce a všem mázla na ruku, aby též vyzkoušely, co ona používá a zřejmě i distribuuje. Já byla z námazu ušetřena. Zaslzely mi oči nikoli lítostí, ale pronikavou vůní a odpočítávala jsem, kolik ještě společně projedeme stanic. Po chvíli jiná ze spolucestujících použila svůj deo spray, naštěstí jen lehké vůně.
Možná vám teď připadá, že jsem citlivka, která nevydrží přítomnost cizích lidí, sobec, co myslí jen na sebe. Je pravda, že mám ráda při hromadném cestování klid a snažím se svojí přítomností nenarušovat soukromí ostatních kolem. Problémy, které dámy rozebíraly jsou krom jiného mojí pracovní náplní. Někdy si ve vlaku ráda popovídám se spolucestujícími, když máme oboustrannou chuť. Většinou však toužím po klidném nerušeném cestování, prostě vypnu a jedu....
První, co mne v tomto kupé napadlo, byla myšlenka na mladé. Jak, my odrostlejší, máme tendenci komentovat nevyzrálé chování mladistvých a mladých lidí. Že jsou hluční, používají sprostá slova, neohlíží se příliš na to, jak jejich konání vnímá okolí. A myslíme si, že my dospělejší, máme i vyzrálejší chování. Některé z mých spolucestujících byly, jak jsem se nechtěně dozvěděla z hovoru, pedagožky. Z čehož jsem usoudila, že jejich společná jízda měla terapeutický charakter, nebo spíše intervizní. Pak ale v mojí přítomnosti porušily pravidla na celé čáře, neb jsem se vetřela neohlášeně do „jejich“ intervizního kupé.
Pravda, byla jsem menšinou v tom kupé, přizpůsobit se bylo na místě, namítnou někteří. Vlastně jsem tak učinila a v hlavě se mi převalovala myšlenka, zeptat se stevarda, zda nemá někde v jiném vagónu volné klidné místo, kam bych se nenápadně přesídlila. Vydržela jsem! V Libni se dámy začaly oblékat a většina setrvala v polostoje až na hlavní nádraží.
Rozloučily jsme se a já se již těšila na syna a samozřejmě na nákupy, které jsem měla v plánu. Pokud bych chtěla mít příště zaručenější klid, tak si lehce připlatím za tarif, v tom jsem si jistá. A ani jen myšlenkou nebudu kritizovat mladé. Až budou dospělí, nebudou totiž horší, než jsme my, mají to v naší předimenzované době odkoukané.
