Útěk na východ

Píše se začátek dvacátého století, jmenuji se Ema Lon Blanot a je mi deset let. Moje maminka Louisa je nádherná dáma a vynikající hudebnice, otec Chaun je známým majitelem banky.

Lukáš Houdek

Každý si myslí, jak je úžasné patřit do lepší společnosti, ale není to tak jednoduché. Hodně se ode mě očekává, musím ovládat etiketu. Každé úterý mívám hodinu vybraného chování, učím se, jak správně stolovat a veškeré důležité mravy. Učím se jako ostatní děti, ale doma, maminka si to přála. Jelikož nemám žádné sourozence, mám veliký pokoj sama pro sebe a rodiče mě celkem rozmazlují. Máme mnoho služebnictva. Mojí nejoblíbenější je ale chůva Sahu Nig Phun. Rodiče ji kdysi našli v přístavu pod jednou malou lodí a vzali ji k nám – tedy aspoň tak mi to maminka vyprávěla. Já jsem tou dobu totiž ještě nebyla na světě.

Sahu pochází z Číny a je na mě moc hodná. Každý večer mi vyprávěla o své rodné zemi. Mají tam zvláštní zvyky a oblečení. Jediné, co vím, je, že v naší zemi lidi z Asie moc vítáni nejsou. Lidé je odsuzují kvůli tomu, že jsou jiní. Přijde mi to nespravedlivé. V Číně prý mají takové zvláštní statky. Sahu má na jednom takovém svou rodinu. Říkala mi, že tam jsou přísní a trestají je už jen kvůli tomu, že sní víc jídla, než mohou. Ale jinak jsou tam všichni na sebe milí. Dívky staré jako já tam už dávno pracují a pomáhají se sklizní úrody a domácími pracemi. Věří v takového zvláštního boha, ani nevím, jak se jmenuje. Sahu prý nosila každý den stejné oblečení a jednou za rok zdědila nové po starších sourozencích. Takový život si vůbec neumím představit! Já chodím s maminkou a Sahu nakupovat nové šaty každý týden. Sahu se doma v Číně líbilo, ale tady je prý také moc šťastná.

Každý první jarní týden se tu pořádají nejrůznější plesy, bály a odpolední dýchánky. Naše rodina je vždy vítána. Za tři dny jsme na jeden takový ples pozváni, proto maminka rozhodla, že si o víkendu zajedeme do města koupit nové šaty. Ona si vybrala nádherné béžovo-modré. Já mám zase fialovo-bílé, také moc hezké. Sahu mi udělala nádherný účes a říkala, že vypadám jako princezna.

Večer přijel kočí a mohli jsme jet. Ples byl pořádán na jednom ze zdejších zámků. Vypadalo to tam jak v nebi – všude krásné slečny, které se vznášely jak andělé. Tančilo se a pilo. Zábava byla v plném proudu. V tom z ničeho nic někdo vystřelil! Jeden pán upadl na zem a v tu ránu začal hrozný zmatek. Matka mě popadla za ruku a táhla mě pryč. Schovaly jsme se do skříně a čekaly. Když jsem se ráno probudila v maminčině náručí, nevěděla jsem, co se děje. Vyběhly jsme zadním vchodem a běžely jsme lesem domů.

Doma maminka rychle balila to nejzákladnější a já musela taky. Pomáhala mi chůva. Pořád jsem ale neměla ponětí, co se děje. Sahu prý večer v rozhlase zaslechla něco o deseti mrtvých a vojscích, která se nezadržitelně blíží. Dostala jsem strach! Vůbec jsem nevěděla, kde je tatínek, a maminka se mnou o tom odmítala mluvit. V tom jsem zaslechla podivný hluk! Někdo k nám přijížděl! Sahu běžela k oknu, ve tváři jí bylo vidět zděšení. Začala běhat po místnosti a zavírat kufry. Domem zaburácela rána, to někdo vyrazil dveře. A pak výkřik. Uvědomila jsem si, že to je maminka! Chtěla jsem seběhnout ze schodů, ale chůva mě táhla bočním vchodem pryč.

Utíkaly jsme do lesa. Po několika hodinách skrývání jsme nasedly na vlak a jely – nevěděla jsem kam a proč. Plakala jsem. Měla jsem strach a nevěděla, co je s rodiči. I když jsem něco tušila, nechtělo se mi tomu uvěřit. Sahu mě držela pevně v náručí a já se cítila alespoň trochu v bezpečí.Po chvíli jsem usnula.

Když jsem se probudila, byly jsme pořád ve vlaku. Pomyslela jsem si: „Kéž by to byl jen zlý sen!“ Měla jsem hlad a Sahu ještě spala. Otevřela jsem tedy její tašku a místo jídla jsem našla jakýsi dopis. Otevřela jsem ho a začala číst.

Milá Emo,
pokud si čteš tento dopis, už nejsem naživu. Chci, abys věděla, že jsem tě moc milovala! To, co se teď děje, je velmi složitá věc. Sahu ti to všechno jednou vysvětlí! Důvěřuj jí, ona tě ochrání! Jsi statečná dívka a věřím, že to zvládneš.
S polibkem na rozloučenou,

Tvá maminka.

Když jsem dočítala, chůva mě už pevně držela kolem ramen. Začala mi vše vysvětlovat. Bylo to na mě moc složité, ale pochopila jsem, že jde o něco jako válka, a že maminka umřela kvůli tomu, aby mne ubránila. V naší zemi už není bezpečno, a proto prý utíkáme. Nechápala jsem ale, kam jedeme. Můj žaludek připomněl hlasitým zakručením, že by bylo vhodné se najíst. Jenže chůva jídlo neměla. Naštěstí s námi v kupé seděla jedna postarší dáma a ta nám k zakousnutí něco nabídla. Po dalších několika dnech ve vlaku jsme konečně dorazily do cíle. Sahu mi oznámila, že to je Čína.

Bylo to zvláštní. Tolik jiných lidí, vypadalo to, jako bychom se ocitly na úplně jiné planetě. Asi hodinu po našem příjezdu se objevil malý náklaďáček, který nás odvezl do takové vesničky. Tak tohle byl domov mé milované Sahu! Běhalo tu plno malých dětí, které vypadaly šťastně. Došly jsme do hezkého malého domečku, kde se s námi všichni začali hned vítat. Dostala jsem jiné šaty, než na které jsem byla zvyklá – přesně takové jako ty z vyprávění Sahu. Cítila jsem se tam dobře, všichni se ke mně chovali tak mile a mírumilovně, na takové jednání jsem zvyklá nebyla.

Překvapilo mě, že nikdo po celé týdny neřekl ani slůvko k mé bílé barvě pleti. Začala jsem se postupně učit místním zvykům a náboženství. Cítila jsem se, jako bych měla novou rodinu. Našla jsem si tam novou nejlepší kamarádku Ibag, říkala jsem jí „Ibí“ a jí se to líbilo. Nejtěžší bylo si zvykat na těžkou práci. Ibí mě začala učit na poli, co se jak dělá, a já jsem jí za to dala takovou malou hadrovou panenku. Dívala se na ni, jako by podobnou věc viděla poprvé v životě. Říkala, že takové krásné věci oni nemají. Mají jen to, co si ručně vyrobí.

Jednou, když se měla sklízet úroda, poslali mě, Ibí a ještě pár dětí na vzdálené pole. Vyšly jsme brzy ráno, abychom se pomodlily a stihly vše ještě před setměním. Dostala jsem od Sahu košík s jídlem a pitím na celý den. Když jsme po dlouhé cestě došly na místo, začaly jsme pracovat. Kluci sbírali víno a my holky plely a odnášely kýble plné hroznů na hromadu. Byla to těžká práce, ale bez ní bychom zůstali o hladu a byli potrestáni. Každý ve vesnici měl něco na práci. Po obědě jsme si chvíli odpočinuli a pak se dali zase do práce. Tentokrát jsme si ji ale s kluky vyměnily. Mně a Ibí přidělili nejdelší řadu. Pracovaly jsme sice rychle, ale ostatní byli rychlejší.

Začalo se už pomalu stmívat, a tak i přesto, že jsme práci neměly ještě dodělanou, jsme šly za ostatními. Když jsme ale na domluvené místo dorazily, nikdo tam nebyl. Zastavily jsme se proto ještě na vinicích, ale i tam nebylo ani živáčka. Ptala jsem se Ibí, jestli zná cestu zpátky, ale prý sem chodila jen s ostatními a vždy ji někdo vedl. Možná by domů trefila, ale jen při světle a tady už byla docela tma. Nevěděly jsme, co budeme dělat. Naštěstí mi od oběda zbylo ještě nějaké jídlo. Když už byla pořádná tma, začaly jsme se opravdu bát! Nemohly jsme usnout, byly jsme schoulené pod jedním velkým stromem. Tiskly jsme se k sobě, jak to jen šlo. Potřebovaly jsme se zahřát. Modlily jsme se k Bohu, aby nám pomohl. Usnuly jsme asi hodně pozdě a probudil nás až křik lidí z vesnice. Rychle jsme běžely za hlasy, až jsme našly rodiče Ibag. Zavedli nás zpět domů, kde čekala celá uplakaná Sahu. Běžela jsem za ní a začala se omlouvat a vysvětlovat, co se stalo.

Naučila jsem se žít podle jejich pravidel, dokonce se mi to začalo časem líbit. Sahu byla jako moje druhá maminka. Starala se o mne, jak jen dokázala, uspávala mě a bránila mě před ostatními. Našla jsem si více kamarádů, ale Ibí je tou nejlepší. Časem odsud určitě odejdu, ale nikdy nezapomenu na můj druhý domov! Věřím, že maminka a tatínek jsou na mě pyšní a dívají se na mě seshora s radostí. Myslím na ně často. Tu největší bolest jsem už překonala, ale asi nikdy neodezní úplně. Pro své dítě bych udělala to samé, jako asi každá milující matka.

Mám ohromné štěstí, že jsem našla někoho, kdo mě má rád takovou, jaká jsem. Myslím, že ať jsme bílí, černí nebo jakýkoliv, srdce máme stejné, a nikomu z nás není dovoleno soudit toho druhého jen kvůli zevnějšku.

Martina Kodadová
ZŠ Květnového vítězství, Praha

www.romanovodori.cz

Příspěvek Martiny Kodadové získal 1. místo v literární soutěži Menšiny mezi námi 2009