Tučný deník

I když na světě setrvávám teprve relativně krátkou dobu, a tím pádem jsem neměl možnost nasbírat mnoho zkušeností, přeci má mysl postřehla něco, co mi definitivně převrátilo náhled na společnost.

Po jedné životní etapě se už totiž neusmívám jako dříve. Nenalézám v lidském uskupení spokojenost a bezpečí, ale často naopak zradu a nenávist. V každé mile vypadající tváři paranoidně vidím jen přetvářku. Nicméně neodsuzuji všechny a vše. A proč jsem se vlastně zatvrzel oproti vnějšímu světu?

Ačkoliv se často lidé prohlašují za tolerantní bytosti, vždy tomu tak ve skutečnosti není. Žít a vypadat jinak totiž mnohdy pro člověka představuje obtíž. Když si jen vzpomenu na léta, kdy se mé tělo tísnilo ve zbroji, kterou jsem si sám ukoval z čokolád, lahodných chlebíčků, pospojoval ji pomocí delikatesních marcipánových kuliček a na místo korozivzdorného nátěru obalil do nezapomenutelné točené zmrzliny! Rok od roku se mé brnění stávalo těžším o deset kilogramů, aniž bych si toho zvlášť všímal.

Ke vší smůle dokáží určití lidé dávat najevo svůj názor dosti důrazně a nekompromisně. Na nevhodné narážky si má osobnost časem zvykla, ale asi ne zcela, protože každý posměšný pohled dokázal i po letech probudit smutek a rozčilení. Nedovolil jsem však svému rozumu, aby projevil slabost, raději jsem se s tím vypořádával po svém – dalším přísunem cukru a ventilováním frustrace skrze počítačovou myš a klávesnici.

Z počátku cukry tlumily můj stres a pomáhaly mi vyrovnat se s odsudky okolí. Avšak časem se stalo přežvykování automatickým a každá další chvíle bez přísunu potravy mi působila utrpení. Jako by se u mě vyvinul nový reflex. Tak, jak člověk potřebuje k životu dýchat, jsem já potřeboval jíst. Zároveň každé upozorňování na můj problém tuto potřebu ještě zvyšovalo. S nulovým pohybem a nekonečným sezením před monitorem počítače se jednalo o kombinace tuze smrtící. Zásadní problém tkvěl ve faktu, že jsem si svou situaci neuvědomoval a plně ji ignoroval.

Ruku v ruce s narůstáním tělesné hmotnosti jde i rapidní zhoršování zdravotního stavu, slýchával jsem. Donesly se mi také negativa o deformaci páteře, postupném vyřazování některých orgánů z provozu, ničení kloubů dolních končetin a jiné ponižující a děsivé zprávy z úst lékařů, které znepokojoval můj životní styl.

Díky předlouhým dumáním nad sebou samým a budoucím životem, který jsem toužil žít, jsem dospěl k závěru, že cesta, jíž jdu, mi chtě nechtě mé životní putování ukončí. To jsem nechtěl. Vybral jsem si tedy náročnější variantu – raději se budu navěky dřít a odříkat si, než na sebe nechat křivě hledět své okolí. Vybral jsem si dobře.

Michal Klacik
SPŠ Jičín

www.romanovodori.cz