Petr Vacek: Kůrovec do divokého lesa patří!

Třídí Petr Vacek (1965) odpad nebo kupuje žiletky na jedno použití? Jakým byl studentem přírodopisu a proč ho život svedl z lékařského prostředí až na prkna Studia Ypsilon? To vše na sebe prozradil známý herec a moderátor, v současné době protagonista seriálu Ulice, a zapálený ochránce životního prostředí.

Petr VacekLukáš Houdek

Jste herec, moderátor, překladatel, ekolog. Navíc podporujete sdružení Letní dům, které pomáhá dětem z dětských domovů. Čemu věnujete nejvíc času?
Ekolog nejsem, protože to je vědec, který ekologii vystudoval. Já se jen snažím chránit životní prostředí. To je podobný rozdíl jako mezi lékařem a člověkem, který dodržuje zdravý životní styl. Ale čemu věnuji nejvíc času? Překládání se už moc nevěnuji – dělám s Markem Ebenem pořad Na plovárně a teď jsem překládal některé díly Šmoulů. Hodně času také strávím v divadle. Dál se snažím pomáhat sdružení Letní dům, ale některé aktivity, které jsem dříve časově zvládal, v současné době moc nestíhám. Nejvíc se ale věnuji své rodině, máme dvě malé děti.

Kvůli všem těmto aktivitám vám možná zbývá méně času na kariéru herce. Nemrzí vás, že nejste tak slavný jako váš dlouholetý kolega Martin Dejdar?
To mě napadlo. Já mu to ale vůbec nezávidím, protože se slávou je spojeno hodně práce, do které se mi moc nechce. Nejsem ochotný vstávat v pět ráno a chodit spát ve dvě v noci. Radši budu méně slavný, ale budu mít více klidu a času sám na sebe. Je to navíc způsobené i tím, že Martin je hodně šikovný. Nezávidím mu slávu, ale to, že má ještě rodiče. Mí už totiž umřeli, a tak si občas říkám, že některé věci jsou nespravedlivé. Za to bych Martina někdy nakopal (smích).

S ohledem na vaše současné ekologické aktivity, byl vaším oblíbeným předmětemve škole přírodopis?
Ano. Už o prázdninách jsem si vždy přečetl učebnice na přírodopis pro další ročník a o hodinách jsem pak neměl co dělat, tak jsem docela zlobil. Naštěstí mě paní ředitelka, která biologii učila, měla ráda, takže mi to nějak procházelo.

Jak jste se k ekologii či k pomoci dětem z dětských domovů vlastně dostal? Vedli vás k pomáhání rodiče, například otec, který pracoval jako lékař?
Oba moji rodiče byli doktoři, i já jsem možná proto vždycky chtěl být lékař. Moje maminka byla navíc ten typ člověka, co musí neustále někoho zachraňovat. Nejspíš jsem to automaticky převzal po nich. Ale asi kolikrát pomáhám až moc. Člověk se občas montuje do věcí, do kterých by neměl. Jenže já mám neustále pocit, že jsem za něco zodpovědný, a musím to řešit..

Jak se na to, co děláte, dívají lidé ve vašem okolí, například kolegové?
Jak na co. Je zajímavé, že na děti slyší všichni. Pokud jde ale o moje ochranářské aktivity, dost lidí se mi směje. Zároveň se ale na spoustu věcí ptají. Je vlastně dobře, že se setkávám i s takovými reakcemi, protože když nemáte ve svém okolí nikoho, kdo by vám oponoval, začnete si o sobě myslet, že jste geniální a nejlepší na světě. A to je začátek konce. Lidé, co si ze mě dělají legraci, mi tedy vlastně pomáhají nebrat sám sebe moc vážně a neustále přemýšlet o tom, co říkám. Nutí mě o to víc myslet a hledat, jak vše ve skutečnosti je. Také se ale setkávám s lidmi, kteří mě za mé aktivity odsuzují. Ty ovšem já neberu vážně. Být známý mnohdy znamená být zranitelný. Nedávno mi například nějaký člověk napsal, že jsem „ekologický pošuk“, vyhrožoval mi, že bych si měl dávat pozor na to, aby mě někdo nezastřelil. Na druhou stranu ovšem platí, že když známá tvář něco veřejně řekne, víc lidí si toho všimne. Je smutné, že když o nějakém problému napíše odborník, který mu rozumí, moc lidí to neosloví. Když o tom samém začne mluvit herec, otisknou to všechny noviny.

Nejste sice odborník na ekologii, ale dlouhodobě to téma sledujete. Co u nás v České republice považujete v tomto směru za největší problém?
Těch je hodně. Nyní mě například nejvíc oslovuje situace na Šumavě, protože jsem ji zažil na vlastní kůži. Tam jsem pochopil, jak je to těžké. Politici prosazují jen své politické zájmy a vůbec neposlouchají vědce, kteří problému rozumí. Přestože tu existují zákony, které by měly platit pro všechny, Správa Národního parku Šumava je nerespektuje. To je pro mě smutné zjištění. Mrzí mě i to, když se lidé nejsou schopni normálně bavit o tomto problému, neposlouchají argumenty a jsou naopak plní nenávisti. Někteří takoví třeba rozbili aktivistům na Šumavě přední skla u auta. A nejde určitě jen o Šumavu. Obdobná nevědomost a následně nenávistný přístup vedou k rasismu a dalším nebezpečným věcem.

V čem spočívá jádro problému s kůrovcem na Šumavě?
Šumava byla kdysi dávno v nižších polohách porostlá smíšenými lesy, ve vyšších polohách byly naopak přirozeným porostem smrkové lesy. Smrk ovšem dobře roste. Když proto v nižších polohách lidé smíšené lesy vykáceli, vysadili v těchto oblastech právě smrk, přestože se tam sám od sebe přirozeně nevyskytoval. V takovém lese, kde roste jen jeden druh, se však můžou rychle rozšířit nemoci. V tomto případě právě kůrovec. Když se ale jím napadené stromy pokácí a odvezou, zbývající zdravé porosty zůstanou nechráněné. Malé zdravé stromky jsou tak přes den vystaveny slunci, nejsou chráněny před větrem a v noci je na ně moc zima. Začne tam růst tráva, která je postupně zadusí. Šanci, že se v takovém prostředí nové stromky uchytí, snižuje celá řada dalších faktorů, například kyselé deště. Nakonec to vede k tomu, že velká část lesa, který bychom si měli chránit jako klenot, naopak našimi zásahy zmizí. Je tedy třeba změnit smrkové pásmo v nižších výškách, kam smrk přirozeně nepatří, a osadit je jinými druhy stromů, které nejsou přirozenou potravou kůrovce. Ten se pak už nebude šířit dál. Šumava je totiž poslední divokou přírodou u nás, na kterou se jezdí dívat i lidé ze zahraničí. Měli bychom divoký les nechat tak, jak je. Kůrovec prostě do divokého lesa patří. Není to nějaký zlý nepřítel. Z pokácených stromů se ale dá získat hodně peněz, proto se toto téma často zneužívá. Málokoho zajímá, že se tím ničí příroda.

Lidé často ekology vnímají jako šílence, kteří se přivážou v lese ke stromu nebo komplikují třeba stavbu silnice. Je tomu skutečně tak? Existují i jiné způsoby, jak se tyto názory prosazují?
Samozřejmě je řada jiných způsobů, akorát se o nich tolik nemluví a nejsou v televizi moc vidět. Lidé z nevládních organizací se snaží například mluvit s politiky tak, aby prosazovali zákony ohleduplné k životnímu prostředí. Dělají se analýzy, pořádají se vzdělávací akce. Ale to není pro novináře tolik zajímavé. Když se ale připoutáte ke stromu, přilákáte tím média a pak už není tak snadné, aby politici zametli ten problém pod koberec. K těmto takzvaným přímým akcím se ovšem sahá v momentě, když všechny ostatní snahy selžou. Mohou být přitom i dost nepříjemné a náročné na psychiku samotných aktivistů. Přímé akce lidi dělají ve svém volnu, zatímco by se mohli třeba válet u rybníka.
Hodně se v poslední době mluví o jaderné energii a jejích alternativách – solární, větrné či vodní. Jakému zdroji a proč dáváte přednost?
Rozhodně bych vynechal jadernou energii, protože se při její výrobě vytváří vysoce jedovatý odpad. Vynechal bych i elektřinu, která se vyrábí z uhlí nebo jiných fosilních paliv (např. ropa, zemní plyn – pozn. red.). Udělal bych mix z toho ostatního, to znamená sluníčko, vítr, spalování biomasy. Máme totiž velké zásoby energie, ale neumíme jí šetřit. Je to ještě o něco složitější – u nás v republice totiž existují velké energetické firmy, které získávají finanční podporu od naší vlády i ze zahraničí. A tyto firmy nechtějí, aby jejich výhodné postavení na trhu ohrožovaly nějaké alternativní zdroje. Ideální by přitom bylo, kdyby domy měly svůj vlastní zdroj energie. Já jsem třeba zateplil domeček, vyměnili jsme okna a vytvořili speciální větrání, při kterém se neztrácí teplo. Díky tomu bychom měli ušetřit až 60 % energie na vytápění.

A co odpad? Třídíte?
Odpad třídím. Je ale potřeba říct, že by bylo nejlepší, kdyby odpad vůbec nevznikal. Mnoho firem z odpadu dneska žije a vydělává na něm slušné peníze. Odpad odebírají, zpracovávají a něco z něho vyrábí. Ale celý tento složitý a náročný proces by nemusel být, kdybychom odpad vůbec nevytvářeli.
Moje rodina se například snaží nekupovat žádné lahve z plastu. Mnohem jednodušší a levnější je pít vodu z vodovodu. Setkáváte se také se spoustou věcí na jedno použití, které ve skutečnosti nepotřebujete a můžete je nahradit něčím trvalejším – například při holení nemusíte používat jednorázovou žiletku, ale nějaký trvalejší strojek.

Co dalšího v každodenním životě ještě děláte ve prospěch ekologie a šetrnosti?
Po Praze například vůbec nejezdím autem. Snažím se také kupovat biopotraviny, ale ne vždy mi to vyjde. Vodu si ohříváme solárními trubicemi umístěnými na střeše, sprchuju se namísto koupání nebo tisknu oboustranně. A pěstujeme si třeba vlastní rajčata a brambory, i když se nám to zatím moc nedaří (smích).

Co byste poradil čtenářům, kteří by také chtěli něco udělat pro ochranu životního prostředí?

Hlavně ať se o věci kolem sebe zajímají, ať se vzdělávají, aby si nenechali nakukat nějaké hlouposti. To je nejdůležitější úkol – být chytřejší. Jménem celé planety vás prosím, učte se :)
Šárka Tycarová a Lenka Jandíková
ZŠ Kladruby

www.romanovodori.cz

Jste herec, moderátor, překladatel, ekolog. Navíc podporujete sdružení Letní dům, které pomáhá dětem z dětských domovů. Čemu věnujete nejvíc času?

Ekolog nejsem, protože to je vědec, který ekologii vystudoval. Já se jen snažím chránit životní prostředí. To je podobný rozdíl jako mezi lékařem a člověkem, který dodržuje zdravý životní styl. Ale čemu věnuji nejvíc času? Překládání se už moc nevěnuji – dělám s Markem Ebenem pořad Na plovárně a teď jsem překládal některé díly Šmoulů. Hodně času také strávím v divadle. Dál se snažím pomáhat sdružení Letní dům, ale některé aktivity, které jsem dříve časově zvládal, v současné době moc nestíhám. Nejvíc se ale věnuji své rodině, máme dvě malé děti.

Kvůli všem těmto aktivitám vám možná zbývá méně času na kariéru herce. Nemrzí vás, že nejste tak slavný jako váš dlouholetý kolega Martin Dejdar?

To mě napadlo. Já mu to ale vůbec nezávidím, protože se slávou je spojeno hodně práce, do které se mi moc nechce. Nejsem ochotný vstávat v pět ráno a chodit spát ve dvě v noci. Radši budu méně slavný, ale budu mít více klidu a času sám na sebe. Je to navíc způsobené i tím, že Martin je hodně šikovný. Nezávidím mu slávu, ale to, že má ještě rodiče. Mí už totiž umřeli, a tak si občas říkám, že některé věci jsou nespravedlivé. Za to bych Martina někdy nakopal (smích).

S ohledem na vaše současné ekologické aktivity, byl vaším oblíbeným předmětemve škole přírodopis?

Ano. Už o prázdninách jsem si vždy přečetl učebnice na přírodopis pro další ročník a o hodinách jsem pak neměl co dělat, tak jsem docela zlobil. Naštěstí mě paní ředitelka, která biologii učila, měla ráda, takže mi to nějak procházelo.

Jak jste se k ekologii či k pomoci dětem z dětských domovů vlastně dostal? Vedli vás k pomáhání rodiče, například otec, který pracoval jako lékař?

Oba moji rodiče byli doktoři, i já jsem možná proto vždycky chtěl být lékař. Moje maminka byla navíc ten typ člověka, co musí neustále někoho zachraňovat. Nejspíš jsem to automaticky převzal po nich. Ale asi kolikrát pomáhám až moc. Člověk se občas montuje do věcí, do kterých by neměl. Jenže já mám neustále pocit, že jsem za něco zodpovědný, a musím to řešit..

Jak se na to, co děláte, dívají lidé ve vašem okolí, například kolegové?

Jak na co. Je zajímavé, že na děti slyší všichni. Pokud jde ale o moje ochranářské aktivity, dost lidí se mi směje. Zároveň se ale na spoustu věcí ptají. Je vlastně dobře, že se setkávám i s takovými reakcemi, protože když nemáte ve svém okolí nikoho, kdo by vám oponoval, začnete si o sobě myslet, že jste geniální a nejlepší na světě. A to je začátek konce. Lidé, co si ze mě dělají legraci, mi tedy vlastně pomáhají nebrat sám sebe moc vážně a neustále přemýšlet o tom, co říkám. Nutí mě o to víc myslet a hledat, jak vše ve skutečnosti je. Také se ale setkávám s lidmi, kteří mě za mé aktivity odsuzují. Ty ovšem já neberu vážně. Být známý mnohdy znamená být zranitelný. Nedávno mi například nějaký člověk napsal, že jsem „ekologický pošuk“, vyhrožoval mi, že bych si měl dávat pozor na to, aby mě někdo nezastřelil. Na druhou stranu ovšem platí, že když známá tvář něco veřejně řekne, víc lidí si toho všimne. Je smutné, že když o nějakém problému napíše odborník, který mu rozumí, moc lidí to neosloví. Když o tom samém začne mluvit herec, otisknou to všechny noviny.

Nejste sice odborník na ekologii, ale dlouhodobě to téma sledujete. Co u nás v České republice považujete v tomto směru za největší problém?

Těch je hodně. Nyní mě například nejvíc oslovuje situace na Šumavě, protože jsem ji zažil na vlastní kůži. Tam jsem pochopil, jak je to těžké. Politici prosazují jen své politické zájmy a vůbec neposlouchají vědce, kteří problému rozumí. Přestože tu existují zákony, které by měly platit pro všechny, Správa Národního parku Šumava je nerespektuje. To je pro mě smutné zjištění. Mrzí mě i to, když se lidé nejsou schopni normálně bavit o tomto problému, neposlouchají argumenty a jsou naopak plní nenávisti. Někteří takoví třeba rozbili aktivistům na Šumavě přední skla u auta. A nejde určitě jen o Šumavu. Obdobná nevědomost a následně nenávistný přístup vedou k rasismu a dalším nebezpečným věcem.

V čem spočívá jádro problému s kůrovcem na Šumavě?

Šumava byla kdysi dávno v nižších polohách porostlá smíšenými lesy, ve vyšších polohách byly naopak přirozeným porostem smrkové lesy. Smrk ovšem dobře roste. Když proto v nižších polohách lidé smíšené lesy vykáceli, vysadili v těchto oblastech právě smrk, přestože se tam sám od sebe přirozeně nevyskytoval. V takovém lese, kde roste jen jeden druh, se však můžou rychle rozšířit nemoci. V tomto případě právě kůrovec. Když se ale jím napadené stromy pokácí a odvezou, zbývající zdravé porosty zůstanou nechráněné. Malé zdravé stromky jsou tak přes den vystaveny slunci, nejsou chráněny před větrem a v noci je na ně moc zima. Začne tam růst tráva, která je postupně zadusí. Šanci, že se v takovém prostředí nové stromky uchytí, snižuje celá řada dalších faktorů, například kyselé deště. Nakonec to vede k tomu, že velká část lesa, který bychom si měli chránit jako klenot, naopak našimi zásahy zmizí. Je tedy třeba změnit smrkové pásmo v nižších výškách, kam smrk přirozeně nepatří, a osadit je jinými druhy stromů, které nejsou přirozenou potravou kůrovce. Ten se pak už nebude šířit dál. Šumava je totiž poslední divokou přírodou u nás, na kterou se jezdí dívat i lidé ze zahraničí. Měli bychom divoký les nechat tak, jak je. Kůrovec prostě do divokého lesa patří. Není to nějaký zlý nepřítel. Z pokácených stromů se ale dá získat hodně peněz, proto se toto téma často zneužívá. Málokoho zajímá, že se tím ničí příroda.

Lidé často ekology vnímají jako šílence, kteří se přivážou v lese ke stromu nebo komplikují třeba stavbu silnice. Je tomu skutečně tak? Existují i jiné způsoby, jak se tyto názory prosazují?

Samozřejmě je řada jiných způsobů, akorát se o nich tolik nemluví a nejsou v televizi moc vidět. Lidé z nevládních organizací se snaží například mluvit s politiky tak, aby prosazovali zákony ohleduplné k životnímu prostředí. Dělají se analýzy, pořádají se vzdělávací akce. Ale to není pro novináře tolik zajímavé. Když se ale připoutáte ke stromu, přilákáte tím média a pak už není tak snadné, aby politici zametli ten problém pod koberec. K těmto takzvaným přímým akcím se ovšem sahá v momentě, když všechny ostatní snahy selžou. Mohou být přitom i dost nepříjemné a náročné na psychiku samotných aktivistů. Přímé akce lidi dělají ve svém volnu, zatímco by se mohli třeba válet u rybníka.

Hodně se v poslední době mluví o jaderné energii a jejích alternativách – solární, větrné či vodní. Jakému zdroji a proč

dáváte přednost?

Rozhodně bych vynechal jadernou energii, protože se při její výrobě vytváří vysoce jedovatý odpad. Vynechal bych i elektřinu, která se vyrábí z uhlí nebo jiných fosilních paliv (např. ropa, zemní plyn – pozn. red.). Udělal bych mix z toho ostatního, to znamená sluníčko, vítr, spalování biomasy. Máme totiž velké zásoby energie, ale neumíme jí šetřit. Je to ještě o něco složitější – u nás v republice totiž existují velké energetické firmy, které získávají finanční podporu od naší vlády i ze zahraničí. A tyto firmy nechtějí, aby jejich výhodné postavení na trhu ohrožovaly nějaké alternativní zdroje. Ideální by přitom bylo, kdyby domy měly svůj vlastní zdroj energie. Já jsem třeba zateplil domeček, vyměnili jsme okna a vytvořili speciální větrání, při kterém se neztrácí teplo. Díky tomu bychom měli ušetřit až 60 % energie na vytápění.

A co odpad? Třídíte?

Odpad třídím. Je ale potřeba říct, že by bylo nejlepší, kdyby odpad vůbec nevznikal. Mnoho firem z odpadu dneska žije a vydělává na něm slušné peníze. Odpad odebírají, zpracovávají a něco z něho vyrábí. Ale celý tento složitý a náročný proces by nemusel být, kdybychom odpad vůbec nevytvářeli.
Moje rodina se například snaží nekupovat žádné lahve z plastu. Mnohem jednodušší a levnější je pít vodu z vodovodu. Setkáváte se také se spoustou věcí na jedno použití, které ve skutečnosti nepotřebujete a můžete je nahradit něčím trvalejším – například při holení nemusíte používat jednorázovou žiletku, ale nějaký trvalejší strojek.

Co dalšího v každodenním životě ještě děláte ve prospěch ekologie a šetrnosti?

Po Praze například vůbec nejezdím autem. Snažím se také kupovat biopotraviny, ale ne vždy mi to vyjde. Vodu si ohříváme solárními trubicemi umístěnými na střeše, sprchuju se namísto koupání nebo tisknu oboustranně. A pěstujeme si třeba vlastní rajčata a brambory, i když se nám to zatím moc nedaří (smích).

Co byste poradil čtenářům, kteří by také chtěli něco udělat pro ochranu životního prostředí?

Hlavně ať se o věci kolem sebe zajímají, ať se vzdělávají, aby si nenechali nakukat nějaké hlouposti. To je nejdůležitější úkol – být chytřejší. Jménem celé planety vás prosím, učte se :)

Šárka Tycarová a Lenka Jandíková
ZŠ Kladruby