Anna Polívková: Necítím se definitivně být herečkou
Anna PolívkováLukáš Houdek
Na co jste si hrávala, když jste byla malá? Ovlivnilo vaše hry to, že jste se pohybovala mezi herci?
Hrála jsem si na všechno možné. Bylo toho strašně moc, třeba na veverku. Od různých princezen a kosmonautů po období přírodovědkyně, operní pěvkyně nebo flétnistky. Vlastně jsem se nic pořádně nenaučila, protože jsem si na všechno jenom hrála. Žádnou činnost jsem dál neprohloubila, ale dnes toho využívám v divadle.
Jaké hračky jste měla nejraději? Byly to typické holčičí panenky?
S těmi jsem si taky hrála. Různě jsem jim stříhala vlasy a podobně, takže z nich pak byly trochu znetvořené panenky. Ale taky jsem měla třeba hada z plastelíny. To byl můj oblíbenec. Na sluníčku se vždycky roztekl, takže se potom musel dát do ledničky, abych si s ním mohla zase hrát.
Jak se dívali spolužáci na to, že máte slavné rodiče?
Úplně normálně. Chodila jsem do školy sice v Praze, ale v Ruzyni. Táta vždy říkal Vizovice u Prahy, takže jsme vlastně bydleli na vesnici. Tam jsme se všichni znali a všichni na to byli zvyklí, takže nebyl důvod to nějak dál rozebírat.
I vaše babička byla slavná herečka. Byla takovou tou typickou babičkou, ke které se jezdí na prázdniny?
Ne, to vůbec nebyla. Moje babička byla taková divadelní diva a sama o sobě vždycky říkala, že není dobrá máma ani babička. Ale pro mě byla ta nejlepší, ačkoliv bylo těžké v ní babičku vidět. Vždycky jsem ji vnímala jako tu mladou, energickou, originální, přímočarou, krásnou herečku a svůdnici. Byla taky výborná učitelka dramaťáku. Chodila jsem k ní do školy a byla dost ostrá.
Chodila jste do divadla na představení svých rodičů a prarodičů? Díváte se na filmy, ve kterých hraje váš otec?
Do divadla jsem občas chodila, ale moje maminka, se kterou jsem žila, už v té době divadlo moc nehrála. Jednou jsme spolu zkoušely, to bych ráda někdy zopakovala. Je totiž skvělá herečka.
Babička na jevišti hrála například hraběnku v Maškarádě v Divadle na Vinohradech. Pokud šlo o tátu, občas jsme na něj s mámou zašly. To byly zážitky! Táta hraje divadlo dodnes, například společně s Milanem Lasicou v komedii Mínus dva nebo Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, po kterém od smíchu bolí břišní svaly. To bude snad kromě Laterny Magiky nejstarší divadelní kus v Praze.
Když se jdou rodiče podívat na vaše představení, míváte větší trému, protože jsou také herci a rozumí tomu? Bavíte se o tom po představení?
Přesně tak. Rozhodně mám větší trému. My už to ale máme mezi sebou tak, že si toho ani moc říkat nemusíme. Podle výrazu tváře mámy nebo věty, kterou řekne táta, a třeba úplně nesouvisející s tím představením, přesně poznám, co a jak. Je to nenápadné a citlivé, protože sami vědí, že kritika není moc příjemná. Připomínky si nechávají na později, třeba na druhý den, až se vášně uklidní. Jsou opatrní a umí to dobře podat.
Kdy jste se definitivně rozhodla, že chcete být herečkou?
Pořád ještě to asi definitivní rozhodnutí není. Říkám si, že jsem spíš divadelnice, chci dělat divadlo a nějakým způsobem tomu čím dál víc rozumím. Ještě se definitivně necítím být herečkou.
Byli rodiče pro, nebo vám to rozmlouvali?
Hodně mi to rozmlouvali. Maminka říkala, že nemám hereckou povahu. Dodnes nevím, co to ta herecká povaha vlastně je. Ale babička, která vedla dramaťák, řekla, že bych to měla zkusit. Rodiče chtěli, abych šla na gymnázium. To tedy doporučuju i já. Myslím si totiž, že by měl člověk jít nejdřív na střední školu. V takovém věku je podle mě na konzervatoř ještě hodně brzo.
Hrajete v rozličných divadlech, zahrála jste si v několika filmech i v seriálu. Zkusila jste režírovat a dělat choreografii. Co z toho se vám nejvíc líbilo a líbí?
Na choreografii jsme spolupracovali s VerTeDance, což je taneční trio. Zatím mě nejvíc baví právě tohle, tedy divadlo a autorské projekty. Pokud jsem součástí nějakého velkého kolosu, mám pocit, že jsem v něm jen taková částečka a nemůžu ho moc ovlivnit. Když naopak dělám své divadlo, můžu říct, co se mi nelíbí a jak bych to chtěla. Už jsem ale pochopila, že nemůžu dělat všechno, že musím mít plnou důvěru.
Co vás na herectví nejvíc baví?
Veškeré možné zkušenosti. Možnost zabývat se spoustou směrů je strašně zajímavá. A cokoli v životě vyzkoušíte, může být inspirací pro vaši práci, což je fajn.
Které role máte nejraději?
Teď například ve hře Divá žena. Je to taková ženská od rány, racionální, moderní, úplně jiná než já, a právě proto ji moc ráda hraju. Nebo Pana Padlého. To je zase takový starý pán. Bývalý anděl.
Máte vystudovanou pantomimu. Dá se takovým uměním uživit?
Já se pantomimou teď neživím a vystudovala jsem spíš pohybové divadlo, což je vlastně docela rozdíl. Pantomima je klasický žánr, kterého se většinou využívá, než aby se jejím prostřednictvím vytvořilo samostatné představení. Například divadlo Pantomissimo s tím experimentuje. Je také pár zajímavých lidí, kteří se pantomimě věnují. Například Vojta Švejda. Ve škole Jacquese Lecoqa, u kterého jsem studovala, se věnují hlavně takzvanému mimování, což neprobíhá jako pantomima na způsob obkreslování slov pohybem, ale hledáte akci, různou sportovní činnost, vzpírání, tahy, tlaky, různé směry, vyučuje se dynamika lidského těla. Takže tam jsem vystudovala mimování.
Hrajete sice odjakživa, ale známější tváří jste se stala až filmem Účastníci zájezdu. Jaké to bylo, když vás začali lidé poznávat na ulici? Jak na vás reagovali?
Měla jsem známou maminku i babičku a na ulici je lidé poznávali docela často, stejně tak tátu a Chantal (Poullain – poznámka redakce) a další lidi v mém okolí. Proto jsem měla vždycky pocit, že je to úplně normální. Ten přechod mi z toho důvodu nepřipadal nikterak významný. Je možné soustředit energii a tak nějak se na ulici trochu zmenšit, že si vás lidi ani nevšimnou. A navíc si myslím, že mám příjemnou míru popularity, kdy to není tak, že by mě všichni znali. Někdy mě třeba někdo ani nepozná. Spíš podle hlasu řekne: „Á, já jsem si myslela, že jste to vy.“ A úsměv potěší vždycky. Dovedu si představit, že existuje nepříjemnější forma popularity, než kterou mám já. Zbývá vám nějaký volný čas? Tím, že se věnuju tomu, co mě baví, neumím rozlišovat mezi volným časem a prací, za což jsem nesmírně vděčná.
A jak volný čas trávíte?
Myslíte, když se opravdu pokusím nemyslet na divadlo? Třeba tančím tango nebo právě teď skládáme písničky. Chodím ven s mým psem Hugem. Ale i tehdy se dívám na lidi, jak se hýbou. Je to asi nějaký druh profesionální deformace. Inspirace přichází někdy úplně nečekaně, takže občas prostě něco zpozorujete. Musíte být pořád na pozoru. Když mám ale skutečně volno, koukám na filmy. Mívám takové filmové maratonky.
Jak dlouho pracujete v divadle?
Od doby, co jsem začala studovat. Už jako malá jsem vlastně párkrát vystupovala.
Jak na vás působila role doktorky v seriálu Ordinace v Růžové zahradě?
To byla moje první role doktorky. Hezké bylo, že měla takový otevřený přístup, kdy byla zprvu jen pro medicínu a pak přijala i alternativní způsoby. Po čase mě to ale přestalo bavit a nemyslím si, že je to zrovna směr, kterému bych se chtěla věnovat. Když jste odjela studovat do Paříže, byla to pro vás velká změna? Ano, obrovská. Je to výborná zkušenost, kdy přestanete řešit každodenní problémy, které řešíte doma. Najednou se zaměřujete na všechno okolo. Pořád se něco děje, učíte se nový jazyk, poznáváte nové lidi. Také intenzivně studujete, do toho pracujete a ještě k tomu jste v Paříži a jíte jenom bagety a ty úžasné sýry. Je to romantické. Jaké máte kromě baget oblíbené jídlo? Mám ráda japonskou kuchyni, sushi, syrové rybičky a vůbec asijské jídlo. A pelmeně.
Hodně pracovně cestujete. V jaké zemi se vám nejvíce líbilo?
Asi právě ve Francii. To je moje oblíbená země. Ale všude je to zajímavé. Byli jsme například i v Pákistánu. To bylo ještě v době, kdy tam probíhal festival, který už nefunguje. Tři měsíce po tom, co jsme odjeli, tam zabili jednu důležitou političku – Benázír Bhuttovou. Bylo to tam ale v něčem krásné, i když je na ulicích hrozná špína a smog, od kterého máte úplně černé nosní dírky. Na pětiproudové silnici vidíte oslíky a festival hlídají muži se samopaly. Ale lidé tam jsou přívětiví, krásně barevně a čistě oblečení, jako by ty barvy vědomě používali proti okolnímu prostředí a atmosféře napětí. Každopádně to bylo ohromně zajímavé. Když se ale na něj díváte skrze televizi, zdá se vám nepochopitelný.
Šárka Stará a Šárka Tycarová, ZŠ Kladruby
(ve spolupráci s Annou Sivákovou a Jitkovou Vaňovou, ZŠ Chanov)
Romano Voďori
Honza Musil: Když se máš moc fajn, přijde životní ťafka
Honza Musil (1967) je populárním televizním a rozhlasovým moderátorem. Narodil se v Brně, kde se také vyučil kuchařem. Této profesi se ale nevěnoval. Začal nejprve pracovat v ostravské kabelové televizi, v roce 1996 uspěl v konkurzu na post moderátora Snídaně z Novou, do povědomí široké veřejnosti se dostal zejména jako moderátor první české talkshow Áčko, vysílaný rovněž na televizi Nova. V roce 1996 mu ale byla diagnostikována leukémie, se kterou bojoval několik let. Dnes je moderátorem odpoledního pořadu České televize Živě na jedničce. Honza Musil je dvakrát rozvedený a z prvního manželství má dnes již dospělé dcery Veroniku a Lucii.
Romano Voďori
Nádraží plné cizinců
Stojím na meziregionální autobusové stanici a obklopuje mě spousta lidí, ať už sdílících se mnou cestu, či nikoliv. Den se chýlí ke konci, jarní teplý vítr se prohání mezi vlasy. Nikdo se netřese zimou ani nepotí úmorným teplem. Panuje nicméně tíživé ticho, které uzemňuje jakýkoliv přátelský rozhovor, ba dokonce i kontakt s osobou bližní.
Romano Voďori
Nakrátko!
Krátkovlasé dívky jsou v českých luzích a hájích druh ohrožený. Nejenže je při hospodářské krizi z ekonomického hlediska výhodnější mít neupravené dlouhé vlasy, býváme ale také obyčejně zaměňovány s chlapci, čímž by mohlo při sčítání lidu vzniknout značné nedorozumění.
Romano Voďori
Osudový koktejl
Byl letní sobotní večer. Slunce pomalým tempem zapadalo za nazelenalé vrcholky Jizerských hor. Příprava na diskotéku v nedaleké vesnici byla v plném proudu, srdce mi nadšením silně bušilo, jako by se mi v hrudním koši proháněl rozbouřený elektrický vláček. Ale i přes to se mi svaly stahovaly napětím a nervozitou. Křeče jsem bez zájmu ignorovala. To jsem v tu chvíli neměla ani páru o tom, jak bude pro účastníky dnešní noc tragická. A pro mou kamarádku osudová.
Romano Voďori
Rozálie Kohoutová: V pubertě s tvojí identitou rozvod zamává
Úspěšná mladá dokumentaristka Rozálie Kohoutová (1985) je dcerou hudebníka Daniela Kohouta a známé české spisovatelky a scenáristky Ireny Obermannové. Za svou krátkou filmovou kariéru již získala řadu prestižních ocenění. Jak se do její identity promítl rozvod rodičů? A ovlivňují její život autobiografické knihy matky Ireny?
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Oslavili nejdéle trvající manželství v Německu, dohromady jim je 200 let
Manželský pár ze západního Německa oslavil 80. výročí svatby. Stal se tak nejdéle sezdaným párem v...
Gruzie je podbřišek Ruska. Ale hru o ni už částečně prohrálo, říká expert
Podcast Gruzie se potácí mezi Ruskem a Západem. Parlament v úterý přijal zákon o zahraničním vlivu, který...
Střet vlaku s člověkem zastavil provoz na trati mezi Olomoucí a Prostějovem
Na trati mezi Olomoucí a Prostějovem srazil po sobotním poledni vlak člověka. Provoz na trati mezi...
Střelec na Fica jde do vazby. Premiérův stav se lepší, převoz ještě není možný
Slovenský premiér Robert Fico, kterého ve středu postřelil atentátník, je ve stabilizovaném, ale...
Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 62
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1303x
Hlavní redakce sídlí v ZŠ Most-Chanov, doplňují ji ZŠ po celé ČR.
Obsahem budou mj. reportáže, rozhovory, zkušenosti dobrovolníků v rozvojových zemích, technické a módní novinky, psychologická poradna, „blešák“.
Projekt realizovaný ROMEA, o.s. je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.