Je těžké dneska být mužem, tátou chlapem. Svět není růžová cukrárna a občas musí každý chlap na svých ramenou držet tíhu celého světa.
Ještě naposledy si Tě užiju. Ještě naposledy zažiju ten krásný pocit protáhnout hvězdu po táhlých zatáčkách v Buchlovských kopcích. Sedím tak nízko, člověk skoro cítí to sálání rozehřátého asfaltu. Hvězda přilepená k jeho povrchu se neúprosně dere na vrchol horizontu“Vruuuuuum kompresor nekompromisně tlakuje ocelového srdce. Ještě naposledy buší obě naše srdce ve stejném rytmu. Tvoje ocelové a moje lidské. Otevřu okýnka, proud vzduchu mi rve z hlavy vlasy. Krev plná adrenalinu se mi rozproudí. Žiju!!!!!! Ať chci, anebo nechci, obličej mi roztrhne úsměv od ucha k uchu. Jen pro tu chvíli, ještě to není smutné, ještě na malou chvíli, jsi Hvězdo moje! Řežu zatáčku. Odstředivá síla mne rve ze silnice a snaží se odhodit mne daleko mezi stromy do lesa. Podřadím a ještě přidám. Kola ječí na asfaltu. Co takhle vyřešit to rovnou teď hned? Vrazím tam trojku a ještě víc dupnu na plyn. Volant mi začíná vibrovat v dlaních. Křičím, řvu a srdce mi mlátí do taktu 200 pádících koní pod kapotou……………A pak v zatáčce odletím jako motýl, utrhnu se ze silnice, v letu se převrátím, hvězda ukáže své ocelové břicho a rozbije se o štíhlá stříbrná těla nádherných starých stromů. A pak už jen náraz, střepy a ticho.
Zemřít se svou hvězdou. Zemřít ve svém starém, lepším , úspěšnějším životě. V posledním okamžiku , kdy se kola už odlepují od silnice, mrknu do zpětného zrcátka a uvidím v něm Klárčiny hluboké, hnědé oči. Tak klidné, tak přemýšlivé, tak smutné a na svých 8 let tak dospělé. I ona má v očích hvězdy, temné a zářící, jakoby vystupující z chladné širé nicoty. Třpyt chytré, vědoucí ženy, ukryté v dětských očích. Je to jen setina sekundy, pak jsou pryč. Přece vím, že jsem tady sám. Prudce bolestivě vydechnu a šlápnu na brzdu. Hvězda se uklidní, kola se opět přilepí na asfalt. Odstředivá síla mne přestane rvát ze sedadla a já jsem zpátky. Zpátky v tomhle novém zatraceném světě. Zpátky ve svém mizerném životě, v jeho druhé půlce. Zpátky na zaprášené cestě ke stáří a k bezvýznamnosti. Zastavím na okraji a vypotácím se ven. Je to tak nízko, špatně se mi z Tebe vylézá Hvězdo, to si musím přiznat. Stárnu, moje kolena už nejsou co dřív. Přiznávám, nohy se mi nekontrolovatelně třesou. Sedám si na pařez a les mne obejme. Zvednu hlavu a dívám se do mohutných korun, kterými se prodírá slunce. Listy tiše šumí a vánek chladí moje rozpálené tváře. Jak se mi to stalo? Udělal jsem něco špatně, nebo spíše, mohl jsem něco udělat lépe. Jak je možné, že se mi nedaří. Obětoval jsem všechno, zdraví, čas, vztahy. Pracoval jsem 12 hodin denně. Nikde jsem nebyl, nic jsem si neužil, můj život byla hlavně práce. Ale dařilo se mi. Po sedmnácti letech podnikání, jsem rodině postavil dům a koupil ojetý Mercedes, koupil jsem si hvězdu. Proč? Pro radost a taky proto, že jsem na ni měl a taky abych se odměnil, abych si to trošku užíval a taky, abych se trošku vytahoval. Je tak uspokojivé pro stárnoucího chlapa mít úspěch.
A pak přišla krize. Tvrdili nám sice, že nás se to netýká, že tady to nebude. Apoštolové falešných předpovědí a polopravd uklidňovali své tupé stádo. Tady bude ráj na zemi, věřte nám a hlavně se nám nedívejte pod prsty. Potřebujeme klid, vládneme! A přitom oni potřebovali jen ještě chvíli klidu na to, aby si nakradli trošku víc, aby ze zdechliny v klidu obrali i poslední zbytky masa. A pak přišel falešný hráč Kalousek. Apoštol temné strany, „ Geniální chemik „ velkohubý kazatel světlých zítřků se špinavýma rukama a divnou minulostí, génius baziliškovství a mistr stínových her, který si hrál na ministra financí. A tak všechny otrávil, naštval, vyděsil . Tak samolibý ve své domnělé dokonalosti a genialitě. A pak všichni přestali nakupovat a mašina se zastavila. Skřípe to v ní, jede sice dál, ale je nemocná, prázdná , rozkradená a my jedeme v ní. My všichni sedíme u špinavých okýnek a vyhlížíme jestli náhodou už za příští zatáčkou nebude líp a ono je to pořád stejně mizerné. Už tak dlouho. Ztrácím naději víru, vše jede na půl plynu a já stárnu a ubývá mi sil.
A když přijdu domů a pustím si zprávy a oni tam pořád jsou. Zavření v té zářící bedně, na sobě úhledná saka a drahé hodinky, samolibí, sebevědomí nadsamci, kteří si jsou tak jisti sebou samotnými, že si nevidí na špičku napudrovaného nosu. Rozežraní jájínci, nepolíbení reálným životem, neschopní poslouchat nikoho jiného, než sami sebe. Hubu mají pořád stejně plnou demokracie, volného trhu a starostí o blaho všech společenských tříd. Přitom jim jde jen o koryta. Nažrat se, zachrochtat si, vykadit se někomu pod nohy a zpátky ke korytu. Pořád Ti stejní! Modří, oranžový, rudí , žlutí, hnědí. Sráááči všech barev, kteří ovládají naše životy. A je mi z toho na blití, protože to nemá cenu, budou tu vždycky a když ne tihle tak nějací jiní.
A tak sednu zase do Hvězdy a jedu. Jedu ji prodat, Game Over, finíto. Potřebuju prachy. Na hypotéku, na školní potřeby pro svoje dcery , na nové kolo pro Emilku, na aspoň malou dovolenou pro moji unavenou ženu. Zavezu ji do bazaru, kde mě novodobí handlíři drsně okradou a dají za ni trochu peněz . Nechám se obrat , nebojuju, nervu se, skloním hlavu.Musím to udělat, musím prodat svůj sen, abychom mohli dál normálně žít skutečný život. Svět se nezhroutí a já ho budu žít i bez hvězdy. I když mi bude trochu smutno. Ale takový už je chlapský život, chvíli nahoře a chvíli dole.
Už dávno jsem naštěstí pochopil, co je pro chlapa v životě opravdu důležité a že ty nejdůležitější hvězdy září v hlubokých očích mých dětí.................
