Jeden další zatracenej, živnostnickej den.

Někdy si říkám proč vlastně podnikám. Společenskej statut někde těsně nad bankovním lupičem. Pro vládnoucí garnituru jsem jasná škodná, protože ze mě žádnej bakšiš nekouká a žádné oranžovomodré lístky jim taky u voleb nehodím!??

Ráno se budím v pět. Dům, je tichej a kromě mě se pohybují jen ručičiky zaklapnutejch budíků. Jsou na dištancu, protože vypukly prázdniny. Tajně se plížím po schodech dolů. V jedné ruce trenýrky, v druhé ponožky a triko. Rifle mám trvale dole přehozené přes židli. Taková němá připomínka, že tu ještě bydlím. Aby děti věděly, že jim táta nikam nezmizel. Dokud tady parkujou moje „Gatě“ ještě pořád tady šéfuju. Tedy…. tak trochu, samozřejmě. Asi si to dovedete přestavit, jak může doma chlap šefovat, když má manželku a dvě dcery. Tak potichu! Hlavně nevzbudit Klářiny hlodavce. Spí ve svém pokoji obklopena obrovskými plastovými bednami, ve kterých bydlí její armáda morčat.

Nikdy jsem si nemyslel, že na morčatech může být něco zajímavého kromě variability flekatosti jejich kožíšků, ale to jsem se spletl. Morčata jsou fantastičtí hlídači, jakmile se v domě něco šustne , začnou hvízdat jako parta rady Vacátka na policejní píšťalky a vzbudí celej barák.

Hygienu zvládnu hravě, co taky s tím ksichtem? Rohlík se šunkou do ruky a rychle se psem kolečko kolem rybníku. Den bude krásnej, nebe vymetené, u vody je ještě chladno. Sluníčko pomalu osahává svět svými paprsky, pustím psa, cesta je rovná, zavřu oči, jdu poslepu a nechám se šimrat na očních víčkách: Světlo mi na nich vytváří barevné skvrnky jako v krasohledu. Dlouho si to užívat nesmím, mažu do práce, včera přijel kamion. Mí dva zaměstnanci  přijdou na devět a to už musím mít těch pět palet kachliček rozdělenejch na úplně jinejch šest palet. Ještě pořád si říkám, že na to ještě nejsem starej. „Pfff“ přeskládat pár tun, tedy asi jen 9000 kg to nic není. Jak říkal můj doktor: „Pane Vlk hlavně zařadit pohyb, přibral jste dvě kila!“ Co on ví o životě, sedí ve své ordinaci, přísun pacošů zajištěn až ke stolu, nikdo nechce slevu ze slevy, nikdo na něj neječí, všichni uctiví a slušní. Doktor je pán i když taky živnostník.

V devět do kanclu, sprcha, abych ženským nesmrděl. Vyprskám na sebe zbytek „One Milion“ od Paca Rabana  a jdu do boje. U konkurence mají teď nového prodejce. Muzikant, romantický typ, modré oči, černé dlouhé vlasy, potetovanej, fešák, celej Sagvan Tofi za mlada. Vizuálně na něj nemám teda ani náhodou(Byl jsem si ho očíhnout!), zbývá mi tedy jen ta moje kulometná huba a taky 20let praxe. Jsme sice taky modrookej, ale tlustej, starej a bez vlasů a bez "Sexepýlu"

Je to děsný, chvilku jste mladý, úspěšný, sebevědomý a nejednou šup přehoupne se to a už jste ten starej strejda od vedle, co mu ujíždí vlak. Člověk se musí pořád ohánět , aby těm mladejm dravcům alespoň poodkulhal, když už neuteče!

Oběd dneska nebude, mám toho moc, tři schůzky, spočítat práce a materiál na koupelny a dlažby do dvou baráků, vyřešit problémy se svými dodavateli (Italové zase nenaložily baterie, dopravka se mi vykašlala na nakládku dlažeb v Portugalsku, ach jo). To víte jsou prázdniny a v Evropě najednou čas plyne pomalu a líně jako africká řeka. Jen zákazníci nepočkají a naštvat nikoho nesmím, musím teď vydělat na celou zimu, v zimě bude hlad a nájmy se musí platit pořád .

 Mezi dvěma schůzkami  s dvěma mladými páry si shltnu meníčko  z polystyrénové krabice. Bolí mě záda z ranního skladničení, rýže s ptáčkem z krabičky mě tlačí v žaludku a jsem ve stresu, ale statečně dělám fórky, srším nápady vymýšlím za hodinu to, na co by architekt měl měsíc a vzal by za to 20 tisíc.

Ten mladej vlasatej „Sagi“mě teda rozhodně nedostane, mě ne!“

 Půl paté, za hodinu končím, teda měl bych, ale volal mi hospodský Ríša , že má problém. Dělal jsem mu asi před 5 lety sociálky v hospodě. Nějaký ožralý pitomec, mu na pisoáru vmáčkl čidlo do splachovače. Asi se mu nelíbilo, jak na něj „Zuřivě červeně poblikává“ A tak musím pana hospodského zachránit. Je to samozřejmě po záruce, ale co na tom, zákazník je zákazník.

V šest zavírám, zaměstnanci jsou už samozřejmě doma a jedu na tu opravu.V půl sedmé už se hrabu v pisoáru. No to víte, není to moc voňavé,  je to poctivá čtvrtá cenová a od rána tudy protekly hektolitry transformovaného piva. Předkloněn u pisoáru přilepuju čidlo. V tom se objeví Jaryn místní štamgast. Asi půl metru od mé hlavy vytáhne penis a začne močit. Kolíbá se na patách, je tu v hospodě od rána.Taky mu táhne na padesát, ale naposledy pracoval tak před deseti lety. Úspěšně se prochlastal a prohulil k invalidnímu důchodu a taky sem tam něco ukradne, zaveze do sběru, zabaví důchod matce. Ale  jak sám hrdě tvrdí je „Profesionální operátor videoloterijního terminálu“ No zní to dobře, ale vlastně je to jen ožrala a gambler.

„Že se nato ty podnikatelu nevysereš, furt tady mamoníš v sedum večer, nebuď nenažraný.“

Neodpustí si Jaryn přisolit při odchodu. Přemýšlím jaké by to bylo, vytřít s ním na sociálkách podlahu, anebo mu v opraveném pisoáru osprchovat ožralou kebuli?,

“Kašlete na něj, má dvě promile už je tu dnes podruhé, jenom po obědě si odskočil zdřímnout, co jsem Vám dlužný?“

Uklidňuje mě pan hospodský.

„Ááále nic, ale mohl by jste mě Richarde pozvat třeba na jedno vychlazené.“

Uzavírám placení, když nasazuji zpět krytku splachovače.

A tak jsem si nakonec dali tři a pak jsme si konečně potykali ,vždyť se známe vlastně už 5 let. Domů jsem šel pěšky, nemám to daleko a večerní sluníčko mi zase po cestě malovalo na víčka ty krásné barevné skvrnky a já byl rád, za to nové přátelství, utužené na čtverkových záchodcích.

A tohle je moje motivace, proto to má smysl dělat, pro tu svobodu třeba se dobrovolně udřít k smrti  a pro všechny ty prima a zajímavé lidi, které u toho potkáte.

PS: Na závěr bych chtěl ujistit ministra financi, že jsem v tom “Švuňku“ vůbec neměl čas ošidit státní kasu, byť o jedinou korunu!

Ty tři piva zadarmo od Ríši se snad nepočítají pane Babiš, ne????