Jak přežít nakupování oděvů s manželkou?

Moje žena trpí neodbytným pocitem, že mám dobrý vkus. Něco na tom bude, když jsem si vybral zrovna ji, to má určitou logiku. Navíc je pravda, že po své mamince výtvarnici jsem podědil alespoň smysl pro barvy a umění skládat věci hezky dohromady. Malovat však bohužel neumím, nemám smysl pro proporce a tak jsem vždycky ve výtvarce partizánům kreslil moc velké hlavy a malinké samopaly a Auroru jsem dělal zase s obrovskými  komíny.

"By se nám potopila ta Aurora, kdyby měla tak velké komíny." Kárala mě vždycky souška učitelka, zatímco jsem na trup revolučního korábu dokresloval nápis AYPOPA.

Škoda, možná kdyby ty velké komíny měla a tenkrát se opravdu potopila, mohli jsme být lecčeho ušetřeni.

Ale zpátky k mojí ženě. Protože si moje žena bohužel myslí, že mám ten dobrý vkus, nutí mne, abych ji a dcery doprovázel na nákupech oděvů, botů a doplňků. Tato činnost, jak dozajisté všichni muži potvrdí, však nepatří zrovna mezi oblíbené mužské kratochvíle.

My muži  máme totiž k nakupování jiný vztah, než ženy. My si jdeme něco konkrétního koupit, třeba kalhoty. A už když tam jdeme, tak víme co chceme, kolik to má stát a jak to má vypadat a když to najdeme, třeba hned v tom prvním obchodě, uchvátíme ten potřebný kus textilu, zaplatíme a jedeme rychle domů.

Né tak naše ženy. Ženy si totiž chtějí vybírat a to samotné vybírání a zkoušení je vlastně na tom nakupování baví nejvíc. A taky mám tem pocit, že žijí  neustále v naivní naději, že v dalším krámku to budou mít ještě hezčí, za půlku a ještě je bude obsluhovat nádherný mladý prodavač s obvzláštní slabostí pro ženy středního věku a rošťáckým úsměvem na tváři prosté akné.

Logicky tedy nastává situace, kdy je muž zcela zbytečně vláčen po všech obchodech v nákupním centru, říkám tomu "Velké Tournedou," a to všechno jen proto, že má údajně dobrý vkus.

Navíc, když jste jako já zkušený muž s dobrým vkusem, tak vlezete do obchodu s módou, nadechnete se (Obchody mají různé charakteristické odéry,) mrknete na prezentaci hadříků a na stylové směřování produkce a asi po třiceti sekundách už víte, jestli se tam těm Vašim ženským něco bude líbit, nebo ne.

Jenomže, kdo by Vám to vůbec věřil. Ony to musejí všechno prohrabat, osahat, něco vyzkoušet a s naivní nadějí se vrhají ke stále novým a novým regálům, ve snaze se asi po sté přesvědčit, že na moravskou zadnici sukni o dvě čísla menší stejně nenarvou.

Chytrý chlap si proto musí najít nějakou tu fintu, jak svým ženám daný hadřík a potažmo celý obchod trochu otrávit a rychleji je dostat na zpáteční cestu domů. Takovou malou zkratku zpátky k autu na parkovišti. Já to mám to o to složitější, že mám doma ženy hned tři a každá je zcela jiná.

Tak třeba manželka. Kriticky musím říct, že je to mnohem pohlednější Homo Sapiens než já. Když jdu vedle té vysoké elegantní ženy po ulici, nejen  že vypadáme, jakože si Laurel a Hardy vyrazili po letech na špacír, anebo  že elegantní ušlechtilá Lady venčí svého roztomile ošklivého buldoka, ale pokud má ještě podpatky, je o facku vyšší než já. Navíc je to opravdu prostě hezká ženská. 

Můj důležitý poznatek z mnoha let vynucené, společné nákupní dřiny je, že u manželky se mi při hodnocení zkoušeného oděvu vůbec neosvědčila prostá hláška:

"Tohle Ti nesluší." Ta se totiž okamžitě mění v rozbušku k dvacetiminutové diskusi,  proč jí to nesluší, jestli mi v tom jako nepřipadá tlustá a jestli mám pocit, že je na to moc stará a taky, jestli si ještě nemá pro jistotu k tomuhle vršku vyzkoušet další čtyři spodky a obráceně?

Takže hláškou:"Tohle ti nesluší." se opravdu blíž k odjezdu k domovu nedostanete chlapi!

Určitou dobu jsem  experimentoval a zkoušel značně minimalistickou fintu a to pouze mírně pohoršeně zvednuté obočí a větu:

"No já ti teda nevím!" Nicméně pak jsem musel dlouze vysvětlovat, proč vlastně nevím.

Tak jsem to pozvednutí obočí trochu vylepšil, že jsem ho zvedal při pohledu na cenovku, ale to zase vyprovokovávalo naježení a protiútok se slovy:

"Zaplatím si to klidně sama!" 

Po letech dřiny a odříkání, po stovkách návštěv nákupních center, jsem ale našel tu magickou větu, kterou manželku spolehlivě vyženu jak ze zkoušecí kabinky, tak i z konkrétního obchodu.

Když prostě vidím, že v tomhle krámě stejně nic nekoupíme, když to tam smrdí levným druhojakostním pakistánským šuntem, anebo když naopak zjistím, že nejlevnější punčocháče tam stojí tisíc pět set korun, starostlivě se na manželku zahledím, mnu si přemýšlivě bradu a prohlásím:

"Miláčku, já ti do toho nechci vůbec kecat, ale já ti mám pocit, že to co máš na sobě, je děsně usedlé a vůbec.........." Teď je čas, se dramaticky rozhlédnout a bezradně rozhodit ruce. 

"Mně to prostě připadá, že tohle je obchod s oděvy pro staré báby!"

Věřte mi, to zabere vždycky! Hadříky se nahážou rychle na ramínka a má drahá odchází z toho "Trapáckého divnostánku módy pro důchodkyně" se zdviženou hlavou a pevným přesvědčeím, že tady ji už teda nikdo neuvidí.

Zcela jinou fintu ovšem musím volit u svých dvou dcer. Navíc jsou každá naprosto jiná.

Zatímco jedna je ten typ amatérské stylistky a módní blogerky, co ví co frčí a plundrování otcovy kreditky je její neoblíbenější sport, tak  ta mladší je kupodivu zatím dosti seriózní puritánka.

Tu mladší "puritánku"tedy spolehlivě odradí od nákupu hláška:

"Broučku, to tričko je děsně sexy, fakt si ho kup. Jenom je přes něj dost vidět podprda."

Tohle vždycky zabere, ona totiž absolutně nechce být předmětem zájmu, tak nedokonalých a trapných bytostí, jako jsou ti o hlavu menší blbečci, co s ní chodí do třídy.

Doufám a modlím se, ať jí to ještě hodně dlouho vydrží!!!!!!!

S tou starší je to mnohem horší. To víte, je u nás momentálně na pořadu  revolta proti rodičům a takové to období, kdy táta je s těžkým srdcem trpěný, nemoderní a trapný neandrtálec. Takže jsem tu vhodnou fintu musel hledat dost dlouho.

Určitou dobu to dokonce vypadalo, že nebudu úspěšný. Nakonec se ukázalo, že je to vlastně strašně jednoduché.

Stačí úplně prosté sdělení:

"No já ti mám pocit, že v tomhle obchodě ráda nakupuje ta tvoje kamarádka, co ji nemáš tak ráda. Úplně stejnou bundičku jsem na ní viděl minulý čtvrtek.

To zcela stačí. Každá puberťačka má totiž nějakou tu nepřítelkyni na život a na smrt, co jí přebrala kluka, má lepší mobil, nebo napsala na Facebooku, že má křivé zuby.

Takže chlapi, pokud budete tyto doporučené finty důsledně používat takřka v každém navštíveném Boutique, velmi pravděpodobně budete rázně umístěn do nějakého rychlého obřerstvení na jedno horké kafe, anebo přímo do auta na parkovišti.

A zaručuji vám, že příště se pravděpodobně ukáže, že na nákup nemusíte jezdit vůbec a to přesto, že máte ten skvělý vytříbený vkus.

Úplně bude totiž stačit, když za sebe pošlete Vaši kreditku.

Ta totiž na rozdíl od vás blbě nekecá, nezavazí u kabinky, neplete se ženským pod nohy, trapně nežertuje s prodavačkami a rychle platí. 

Tak se držte!!!