Podivné letošní léto plné deště a pošmourného počasí. Klasik by řekl: "Tenhle způsob léta zdá se mi podivný" Já jsem jako solární panel, pokud se dostatečně nabiju sluncem, dokážu pak dostatečně dlouho vyzařovat energii. Potřebuju se vždycky přes léto nabít na celou zimu. Co ale dělat, když se nemáte nabít čím. Nedojde Vám někdy po vánocích "šťáva"?
Ráno když se vzbudím a otevřu oči , hledím rovnou do nebe. Tedy do velkého střešního okna ve své ložnici. Tenhle krátký okamžik poté, když otevřu oči, většinou rozhodne o tom jakou budu mít celý den náladu. Nemohu za to, bráním se tomu, bojuji s tím, ale jsem přímo závislý na modré obloze a svítícím slunci. Nepožaduji 35 stupňů ve stínu, stačí mi ke štěstí jen čisté poměnkové nebe a slunce.
Dneska to nezačalo dobře. Přes olezlé sklo tečkované krůpějemi kapek vody, jsem nabručeně zíral do fádní, jakoby už lednové šedi. Nebe mělo barvu olověné desky, vytažené ze staré autobaterie. A slunce? To asi zůstalo někde na druhém konci planety. "Měj hezký den" zabručel jsem a težce se vysoukal do stoje. Otevřel jsem střešní okno a zahleděl se do ulice. Hnusno, lezavo, v tomhle počasí si snad libují jen ti velcí hnědí slimáci, slizáci, co likvidují vše na mé zahradě a v mém skleníku. Jejich třpytivé, jakoby postříbřené cestičky, jakoby kreslily podivné depresivní grafity na každý chodník, na každou cestičku označující místa, kde už všechno oblemtali a sežrali.
Bylo to letos podivné léto po podivné zimě. Já vím z meteorologického hlediska zřejmě nic neobvyklého, jak se určitě dozvíme večer při předpovědi. Vsadím se že podobné léto bylo v roce 1849,1896,1916 a třeba 1956. Co je mi ale po tom. Tehdy jsem tu nebyl já se svojí zimní depkou uprostřed léta. Přitom to vždycky tak potřebuju, potřebuju se nabít. Nabít jak velká 120 kilová baterka mužského pohlaví, abych přežil tu děsnou zimu. Letos jsem absloutně prázdný. Úroveň naskrbleného slunečního svitu v mé duši je absolutní nula . Za celé léto jsem nezažil ten pocit, kdy vystavíte tvář slunci, ono Vámi prostupuje, prohřívá Vás,hladí a za víčky se Vám dělají takové ty barevné spirálky a kolečka. Okamžik, kdy odlítnu ze svého těla, pryč od starostí, od práce od hypotéky, od ubohosti všedního života pomalu stárnoucího chlapa. Anebo znáte tu chvíli, kdy sedíte v trávě u cesty uprostřed pole plného dozrávajícího obilí? Je to můj milovaný kýč. Vymetené nebe, zlátnoucí obilí, kýčovitě prostříkané červenými květy vlčích máků. V trávě i přes to vedro vrzají cvrčci a kobylky, vzduch je tak těžký, že vlastně ani nemůžete myslet na nic jiného než na nic. Všude kolem jen čisté barvy, jakoby vypadly z obrazu nějakého francouzského mistra a vůně. Vůně, které Vás ve vzpomínkách spolehlivě vracejí na stejnou mez, když vám bylo 8 let.
Seběhnu dolů, pohled v zrcadle na můj bílý, opuchlý obličej, pokrčený po špatně prospané noci mi na duši moc nepřidá. Snídat se mi ani nechce. Jak taky dostat do stáhnutého žaludku něco kloudného, když ho máte srolovaný jak starý spacák.
Obleču se a pokouším se zmizet do práce. Nechci kazit den i ostatním, snad to mají trošku jinak. V tom se z horní podesty schodů do patra ozve:"Počkej tati!" Sbíhá moje 11 letá dcera. Krásné dlouhovlasé stvoření s ladnými údy,naštěstí tolik nepodobné svému otci, které stojí na prahu proměny dítěte v ženu. Nemáme to teď spolu úplně lehké, to víte puberta. Asi bude chvíli trvat než se ty čisté a jednoduché vztahy holčičky a jejího tatínka promění v hezký vztah dvou dospělých lidí, kteří se mají rádi. Přiznávám, občas je na mne těch zavracených očí, víceméně shovívavých povzdechů, odmlouvání a puberťácké revolty trochu moc. Jsem jenom obyčejný chlap, říkám vždy své ženě, když mi vyčítá můj výchovný přístup k výchově naší malé adolescentky. A na obyčejného chlapa jsou prostě tajemství duše 11 leté holky někdy moc složitá.
"Upletla jsem Ti tati náramek z gumiček, podívej je krásně modrý." "Modrý jako čisté nebe." Usměju se a chytím ji do náruče. "Děkuju broučku." a vlepím jí pusu. Naštěstí to snese, neodtáhne se ani nezvedne pohoršené oči. Je mi jasné, že ho pletla tajně v noci při baterce pod dekou. Pohladím ji po vlasech, nasadím si ho na zápěstí a rozloučím se. Je mi jasné, že je asi směšné aby 45 letý chlap nosil na ruce náramek z modrých gumiček, ale je mi to tak absolutně ukradené, jak jenom to jde. Jasně, že dnes v práci uvidím pár úšklebků a uslyším pár, rádoby vtipných, poznámek. Jistě, že si někdo poklepe na čelo. A možná budu i trochu za starého blázna, ale je mi to tak strašně jedno.
Za ten krásný malý kousek modrého nebe na zápěstí, darovaný z lásky to stojí!
