Někteří sousedi si díky tomuhle sovětskému stroji vypracovali svalstvo dolních končetin natolik , že se jim nohy nevlezly do standardních kalhot. A někteří, si díky němu postavili levně barák.
Tak jsem si vzpomněl, jak mi kdysi bylo patnáct. Hormony se mnou cloumaly a sbírka lehce erotických časopisů vyměněná za tři napsané slohovky začínala být ve své skrýši značně ohmataná. A já pochopil, že abych konečně klofnul nějakou živou babu, potřebuji pořádné kolo, nebo motorku.
Ovšem, kde by naše chudá rodina, dvou pracujících inteligentů živících dvě děti a želvu, vzala prachy na Jawu Mustang, nebo aspoň na Babetu? Navíc na Babetě jste ulovenou krásku do nedalekého lesíku stejně neodvezl a tak jsem pragmaticky nahlásil mámě, že k patnáctým narozeninám nechci fialové džíny Prekon, ani svetr na zip z Maďarska, ale nové pánské kolo.
To jsem ovšem nevěděl, jaké mamince způsobím potíže, protože já samozřejmě nechtěl žádné nějaké kolo. Já chtěl kolo Favorit s galuskami a modrý, což byl nedostatkový kousek.
Do té doby jsem měl kola už tři. Základní kousek s pneu tak širokými, že se s nimi dal válcovat asfalt byl miniaturní stroj jménem Hurvajz a k němu přimontovaná stabilizační kolečka, protože já měl nějak odmala problém s rovnováhou.
Byl to ojetý kousek asi ze čtvrté ruky, díky kterému jsem měl lýtka svalnatá jak Emil Zátopek a stal jsem se díky němu masovým vrahem.
S Hurvajzem a jeho širokými gumami se totiž fantasticky decimovala mraveniště a z nebohých drobných pracantů dělaly miniaturní placičky.
Z Hurvajze jsem v pěti letech přesedlal na oranžový zánovní kousek jménem Pionýr. Přechod to byl bolestný, protože jezdit na Pionýru s přídavnými kolečky jsem si netroufl a tak mě můj hodný táta vzal tajně do lesa, že konečně na lesní cestě vypiluji jízdu bez přídavných koleček a zdokonalím rovnováhu.
Chudák táta. Běhal vedle mě a držel mě za sedátko. V okamžiku, kdy sedátko pustil, ujel jsem ještě asi dva metry a pak si všiml, že jištění v podobě mého táty už není ve hře a seknul jsem sebou do nejbližšího křoví.
Zatímco vyčerpaný otec zvracel na lesní mech krev a plíce a snažil se popadnou dech, já jsem vytahoval z měkkých tkání svého těla různé trny, kudlibabky, bodláky a utíral kapesníkem krev z odřených kolen.
Tato fáze trvala asi čtrnáct dní. Otec se značně zdokonalil v běhu, později díky tomuto tréninku a přesné střelbě, slavně vyhrál "Pohár ministra palív a energetiky" v přespolním běhu a já dospěl k poznání, že od teď musím věřit hlavně sám sobě.
Třetím kolem v mém životě byla skládačka exotické značky "Svalan." Měla zlatý matný lak, skvěle se na ní dělaly otočky, osmičky a kolečka, ale měla tak malá kolečka, že moc rychle se na ní jet nedalo.
Navíc nebyla moje, ale tátova a tak když jsem někam jeli celá rodina na kolech, musel jsem potupně jet s koleny u brady na oranžovém Pionýru a tahat nohy po vozovce.
Přechod na dospělácký sportovní stroj značky Favorit byl tedy logický a nutný.
Ovšem, kupte jen tak kolo, o kterém sní všichni kluci v socialistickém Československu.To byla naprostá podpultovka.
Maminka se mě snažila přesvědčit, že bych mohl dát přednost robustnímu stroji sovětské výroby značky Ukrajina, ovšem na tuhle rachotinu bych žádnou spolužačku nesbalil. Řídit tenhle nemotorný a těžký kus železa znamenalo, že jste absolutní mimoň, důchodce, pako, anebo zloděj.
Na jeho masivním nosiči jste totiž snadno odvezli tři pytle cementu, patnáct cihel, ledničku, osm pytlů sena, nebo dva pytle brambor.
Někteří sousedi si díky tomuhle sovětskému stroji vypracovali svalstvo dolních končetin natolik, že se jim nohy nevlezly do standardních kalhot. A někteří, si díky tomu, že jejich cesta z práce vedla kolem rozestavěného autoservisu družstva Slokov, dokonce postavili levně barák.
Každý den se na nosič hodilo pár cihel, nebo pytlů malty. Znáte to socialistické "Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá sebe a vlastní rodinu."
Takže Ukrajinu jsem samozřejmě nechtěl. Kdo by taky v patnácti toužil po vysmívaném stroji, o kterém se veršovalo: "Kdo chceš poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina!"
Uznejte, nezní mnohem líp: "Chceš-li poznat co je hit, kup si kolo Favorit!"
A tak moje maminka rozhodila sítě. Když jste totiž za socíku chtěli koupit něco podpultového, museli jste rozhodit sítě. Existoval systém protislužeb a přátelských kontaktů, díky kterému se nedostupné stávalo dostupným.
Anebo jste museli mít Bony a nakoupit v Tuzexu. Kde by ovšem asi tak dva pracující inteligenti na malém městě vzali bony? Tuzex jsem sice v našem okresním městě měli, ale tam jsem se chodili jen vizuálně pokochat a nadechnout kapitalistických vůní.
Třeba to "Fáčko," to byla nádhera. I zasloužilá soudružka v krepsilonové šatovce, chlupatýma nohama a fialovou trvalou se po aplikaci "Božského Fáčka" stávala "Bohyní schůze Brigády socialistické práce!"
Když jste rozhazoval sítě, musel jste samozřejmě sám něco nabídnout. Nejlépe nějaký jiný nedostupný výrobek, nebo službu.
Situace začínala vypadat zoufale.Táta pracoval jako úředník v Moravských naftových dolech, takže reálně nulová šance zapojit se do podloudné sítě obchodující s nedostatkovým zbožím a maminka byla výtvarnicí na propagaci v místní elektrárně. Pravděpodobnost, že by některý ze soudruhů vyměnil kontakt na vedoucího prodejny kol za plakátek Vladimíra Iljiče Lenina, nebo za plastický emblémek srpu a kladiva ze stříbrné lepenky byla minimální.
Byli jsme zoufalí. Maminka, že nedostanu k narozeninám slíbený dárek, táta, že jako hlava rodiny naprosto selhal a ani znalost dvou světových jazyků a chytrá hlava mu není v socialismu nic platná v honbě za modrým Favoritem. A já, že asi zůstanu navěky panicem, protože bez přibližovadla nebude žádné rande a bez rande nepoznám ženské kouzlo umocněné půjčeným "Fáčkem" od soudružky maminky.
Naštěstí se ovšem jednoho dne objevil u mámy v propagaci angažovaný Rom soudruh Žigo, tajemník klubu chovatelů poštovních holubů a drobného ptactva . Podezřívám dodnes soudruha Žiga, že k mamince ho přivedla hlavně její blonďatá krása a až poté její zručnost, s jakou byla schopna namalovat diplomy pro vítěze a účastníky závodů poštovních holubů, které jako tajemník organizoval.
Slovo dalo slovo a zjistilo se, že soudruh Žigo se zná s panem právníkem Novotným, který má poněkud buržoázní choutky a miluje pečená holoubata. No a pan Novotný zastupuje v rozvodovém řízení soudruha Mátla, který je vedoucím v elektru. V elektru, totiž potřebuje koupit novou pračku pan Motyčka, který je vedoucím v železářství, kde občas prodávají i jízdní kola.
Jak snadné, stačilo trochu improvizace a konspirace a modrý Favorit je najednou zcela blízko, protože zrovna pětadvacátého mají čtyři kusy přijít.
Samozřejmě, že už jsou všechny prodány a na prodejně se vůbec neobjeví, ale když budou diplomy a za diplomy holoubata a za holoubata právní rada a za právní radu pračka. Tak za pračku bude samozřejmě Favorit.
Takže pětadvacátého v noci v půl jedenácté, podupávalo v uličce za prodejnou železářství osm spiklenců včetně mě a maminky s tetelivou radostí v srdci , jak jsem ty blbý komouše zase převezli.
Dnes už je to jenom hezká vzpomínka. Favorita sežral rez, já jsem panicem nezůstal, mám dnes tři děti a jednoho vnuka. Excelentního Roma pan Žiga už dávno zbavil espritu i života infarkt myokardu a holoubátka a pračku si můžete koupit skoro v každém obchodňáku.
Jen ta moje maminka je, navzdory uplynulému času, pořád stejně krásná a blonďatá....................
P.S. Můj dědeček Martin Ukrajinu měl. Vozil na ní z pole oharky, erteple, pytle se senem a bedýnky s rajčákama. Když si tu Ukrajinu poprvé přivezl domů, chodil kolem ní a říká:
"Hergot, to vypadá jak to moje staré kolo, co mně Rusáci ukradli v pětačtyřicátém! Snáď to enom přestříkali!"
