Většina z nás normálních lidí touží o Vánocích po troše klidu a míru. Ne tak ovšem já. Svědčí-li to o tom, že vlastně nejsem normální, ponechám na Vás ctěný čtenáři. Já potřebuji pořádnou vánoční akci!
Většina z nás normálních lidí touží o Vánocích po troše klidu a míru. Ne tak ovšem já. Svědčí-li to o tom, že vlastně nejsem normální, ponechám na Vás ctěný čtenáři. Faktem je, že mé tělo je z pracovního procesu zvyklé na neustálý přísun adrenalinu a určitou hladinu stresu. Stane-li se mi náhodou, že zůstanu náhle uvolněně ležet někde na sedačce, nebo vyvalovat se v křesle, bude se nejspíše jednat o záchvat mrtvice, nevratné kóma, nebo jsem upadl do mírného bezvědomí.
Většinou tedy pokud neobdržím po dobu delší než deset minut nějaký požadavek, příkaz, pokyn, signál SOS, přání, nebo jiný impuls začínám se asi po deseti minutách zmateně rozhlížet, co se děje a kde a co vybouchne příště?
Vánoce plné stresu, shonu a středního nestíhání mi proto vždycky vyhovovaly. Ba přímo jsem si vždycky rochnil, jak to hezky všechno odsejpá. Prostě na Štědrý den jsem zhltnul snídaní, vyvenčil psa, vytáhnul stromek, který jsem si zase nenechal u prodavače samozřejmě oříznout do stojanu, protože jsem po té, co jsem v country městečku trefil tomahawkem dvakrát dřevěného Apače do čela usoudil , že jsem "Mistr sekyry," a jal se ho opracovávat finským "Tomahawkem" značky Fiskars. Většinou jsem to dvakrát osekal málo a dovlekl zbytečně do obýváku a naštvaně následně zase zpátky na terasu a na třetí pokus jsem to zase osekal až moc. Což mělo za následek, že jsem musel přitesat cca 24 dřevěných klínků, aby stromek stál rovně.
Poté co asi za dvě hodiny úmorné dřiny stromek stojí ve stojanu a já se právě hodlám vydat hledat tu obrovskou bednu s nápisem "Vánoce a ostatní," se manželka ledabyle otočí od plotny a přesně v okamžiku, kdy spokojeně kladu nohu na první stupeň schodů do patra, kde je uložena inkriminovaná krabice, přimhouří ta dobrá žena levé oko, zahledí se na stromek a prohlásí:
"Dej to do toho stojanu pořádně, máš to úplně nakřivo." Načež se krásně pohádáme!
Já nakonec vytáhnu z garáže dvoumetrovou vodováhu (samozřejmě, že stromek je křivě, ale to nikdy dobrovolně nepřiznám) Přitesám sekyrou dalších patnáct klínků, které korigují odchylku od svislice způsobenou špatným umístěním klínků předcházejících. Znovu zaklínkuji, takže stojan vypadá jak hradní palisáda, nebo dřevěný ježek a následně zjistím vodováhou, že je to horší než před tím. Takže lehce vypěním, vyrvu stromek ze stojanu. Pronesu dvacetiminutovou úvahu o tom, jak ty moderní serepetičky (Stojan) Stojí za houby, jak nejlepší byl starý, na koleně vytvořený stojan, vyrobený ze tří svařených stokilových traverz a zubatých želez na lov medvěda Grizzlyho. Pak vrazím sekyrou do stojanu frajersky tři ledabylé klínky. Vodováha samozřejmě ukazuje neustálou značnou odchylku od svislice, já však rafinovaně mlčím a lišácky se zeptám manželky :
"Vladi, a co teď, Je to lepší?"
Manželka položí nůž, váleček, mixér případně jiný nástroj, založí ruce v bok, nakloní znalecky hlavu na stranu, přimhouří jednu svou hnědou tajemnou Zoru a velkomyslně odtuší:
" Perfektní, tak vidíš, jak Ti to jde, když se trochu snažíš a máš odborné vedení.
Takže já běžím pro tu tajemnou bednu s nápisem "Vánoce a ostatní." A snažím se zjistit co všechno nám ještě chybí k tomu, abych nastrojil stromek a iluze Vánoc byla dokonalá.
Bestiální a frustrující fuška je samozřejmě rozplétání vánočních světelných řetězů. Sice jsem slyšel, že údajně v USA se rozplétání vánočních řetězů normálně vyučuje na univerzitě, já si však musím vystačit pouze se svou legendární manuální zručností!
Takže asi dvacet minut hledám konec řetězu a pak už jen nadávám a rozplétám. Občas propadnu zoufalství, donesu kleště kombinačky a rozhodnu se jeden z řetězů obětovat a ten druhý z něj prostě brutálně vystříhám kleštěmi. Připadám si vždy jako chirurg na sále, opatrně ohleduplně a čistě, aby pacoš neskonal. Takže, po vystříhání většinou zjistím, že v tom zachráněném řetězu chybí nějaká originální, nikde nekoupitelná a nevyměnitelná žárovička, takže nesvítí vůbec, nebo jen z poloviny.
Následně překontroluji, co ještě v bedně chybí, ty háčky na ozdoby snad někdo žere a zase se ztratila, jako každý rok, špice se sněhulákem a odjedu do nějakého marketu koupit náhradní řetězy, ozdoby, háčky, špice a staniolové třásně. Neopomenu tam samozřejmě rozveselit ty skleslé a zoufalé prodavače a prodavačky nějakým tím přiblblým fórkem.
Po návratu pokračuji ve strojení, a poté co na stromek navěsím asi půl vagónu ozdob, třásní, řetězů a hovadin, nastává závěrečné pocukrování zlatými a stříbrnými staniolovými třásněmi. A máme tady správný okamžik pro další hádku. Vladěnka to chce bez třásní, já s třásněmi!
Takže pár zbytečných slov. Pár vyhrůžek, že já se na to můžu vykašlat a ona se mnou nemusí žít a je to hotovo. Stromek je krásný a vánoční a jako z žurnálu.
Načež zmožen tímto martýriem, se uchýlím ke stolu, kde sním odfláknutý, ošizený oběd, maskovaný za štědrodenní půst a následně sebou fláknu na pohovku, v naivní představě, že si aspoň na ty Vánoce po obědě zdřímnu.
Asi za dvě minuty, tj. šedesát slastných sekund, mne vzbudí brutální řev vysavače, protože manželka se nemůže dívat na ten bordel co jsem nadělal kolem stromku. Všude se válí jehličí a kousky staniolu a sněhuláčkovi upadl klobouček a vlevo explodovala zlatá koule.
Takže další roztomilá, drobná hádka, která končí tím, že si manželka nevšimne, že stromek zamotala do šňůry od vysavače a při triumfálním odchodu po dokonalé očistě, ho strhne šňůrou celý na zem, přičemž exploduje polovina zlatých a červených koulí, bude zavražděna spousta křehkých figurek a rozflákají se nenahraditelné svíčičky na novém světelném řetězu.
A to je ten správný okamžik, kdy to slíznu, že jsem stromek špatně zaklínkoval do stojanu.
Krása, já rád ty vánoce prostě prožívám tak intenzivně, jak jen to je možné.
Letos je ovšem tradiční průběh našich vánoc značně ohrožen. Žena a dcery rozhodly, že stromek se nastrojí už den či dva předem a na Štědrý den si budeme jen užívat vánoční pohody. Mám strach, že z toho poklidného užívání, mně úplně regulérně "Prdne v kouli."
Čumět celý den na pohádky v čele s černobílou Pyšnou princeznou, cpát se ještě tvrdými vanilkovými rohlíčky a modlit se, aby už byl večer, není nic pro mě. Já mám rád, když to pořádně odsýpá a něco se děje. To bude letos děsná otrava ty poklidné Vánoce a kdo krucifix rozveselí ty zoufalé holky a kluky z obchodňáku?
