Při sledování případu šestnáctiletého kluka, který údajně napáchal 138 milionů škody, jsem ztratil i poslední zbytky důvěry médiím. Média jsou vskutku jen kanálem - ať už jde o podobnost obsahu žumpě, nebo skutečnost, že jimi zprávy pouze protékají, tvoří se ale jinde. Když se na jednu zprávu podíváte na více zpravodajských serverech, zjistíte, že se většinou liší jen slohově. A také, že se občas při vší snaze o dramatizaci podaří něco trochu překroutit.
Omlouvám se TV Prima, ale to sedne.
Jeden kluk se nechvalně proslavil díky České protipirátské unii. Ta chrlí do vzduchu horentní sumy v řádu stovek milionů a rozjíždí mediální štvanici. Média to všechno jen šíří, interview s obžalovaným je nezajímá. Bude následovat monsterproces, kde bude exemplárně jeden člověk odsouzen, aby se ostatní báli. Část lidí se bude proti tomu stavět, většinu to ale zanechá chladnou. Ostatně, jich se to netýká, že.
V průběhu všeho toho humbuku budou všechna média podávat téměř totožné zprávy, ze stejného zdroje. Reportéři se nebudou pokoušet vehnat do případu nové světlo. Dnešním trendem jsou zpravodajské servery, kde najdete vše. A tak se kopíruje, žádný deník nezkoumá, co je pravda, to by stálo moc peněz. A já se obávám, že při této kvalitě médií je demokracie v naší zemi vážně ohrožena, ne-li už dávno potlačena.
K čemu slouží zprávy těm, kdo je vytváří, asi zhruba tušíme. K čemu ale slouží konzumentovi? Při jejich konzumaci se v nás střídají různé emoce, třebaže hněv, znechucení a úlek převažují. Můžeme je tedy brát jako pravidelnou dávku emocí, pokud je nám tento formát bližší než jistá česká telenovela.
(Pokud vás tato kauza zajímá, můžete si přečíst interview s obžalovaným na Pirátských listech.)
