Co je v principu špatné na inkluzi? Naše školství už v podstatě z velké části inkluzivní je. Jedna politická strana, které nechci její zmínkou dělat reklamu, chce ale zdravé školství bez ní.
Je to opravdu tak jednoduché, a opravdu to „zdravé školství“ za našeho dětství bylo bez inkluze? Pravda, nebyly tam ty „zvláštní“ děti s mentální retardací, ať už skutečnou, nebo nesprávně posouzenou. Ty byly odklizeny do „zvláštních škol“. Ale byly tam děti s podprůměrným IQ (70 – 90), děti s průměrnou inteligencí (90 – 110), děti s nadprůměrnou inteligencí (110 – 130), i děti s IQ nad 130, které jsou také svým způsobem zvláštní. Vypadá to tedy, že je i ta „normální“ škola byla značně inkluzivní.
A moje zkušenost, přes patnáct let stará, není zcela pozitivní. Inkluzivní školství mi vůbec nepomohlo plně rozvinout můj potenciál v matematice. Na základce jsem za pět minut pochopil látku a pak jsem letargicky ležel na lavici, když ještě větší polovina žáků nechápala zlomky. Na gymplu jsem už musel dávat pozor o něco déle, načež jsem se pustil do beletrie pod lavicí, která aspoň řešila tu nudu. Na univerzitě už to nuda nebyla, spíše naopak bylo těžké držet krok s přednášejícím. A pro mě bylo těžké si zvyknout, že matematika je dřina.
Tak řekněme, že se inkluzi vyhneme … uděláme školství zcela exkluzivní. Všechny školy budou výběrové. Žel, značnou komplikaci přináší skutečnost, že kromě míry inteligence se liší také její struktura. A i pokud se nám podaří dostatečně jemné rozdělení, vyrobíme si sociální bubliny. Nezanedbatelný přínos školy je v tom, že tam poznáme mezi svými spolužáky lidi s různým nadáním, zájmy a učíme se komunikovat v různorodých kolektivech … Teď by najednou děti žily ve svém světě, kde například všichni umí mluvit nejméně pěti světovými jazyky. A divily by se, že to tak nemají všichni.
Nakonec ta inkluze (nebo integrace) má něco do sebe, pouze ji musíme učinit snesitelnější. Neměla by brzdit ty nadanější v daném předmětu a už vůbec by neměla stigmatizovat ty pomalejší. Jak si to pamatuji já, a moc se toho asi nezměnilo, školství je značně normativní. Stanovuje nějakou normu, kterou žáci (či studenti) mají splnit, a míru splnění hodnotí známkou. Netřeba se namáhat, pokud i bez námahy dostaneme jedničku. Největší úsilí věnujeme tomu, na co nadání nemáme. Jak toto napravit?
Můžeme pro jednotlivé předměty mít učební skupiny s různým tempem, a to ne nutně jen v rámci třídy, ale i napříč třídami. Pokud má dítě na nějaký obor nadprůměrné nadání, může postupovat vyšším tempem a značně přesáhnout stávající normy. Pokud má na jiný obor naopak podprůměrné nadání, může být v pomalejší skupině a stávající normy zcela nesplnit.
Nesplnění norem je ale pořád lepší, než stav, kdy žák v jednu chvíli ztratí krok v předmětu, kde předchozí nabyté znalosti, dovednosti či pochopení tématu je nutnou podmínkou pro zvládnutí dalšího učiva. Pak si buďto zopakuje ročník včetně předmětů, které zvládal (a navíc nuceně změní třídu), nebo se z předmětu stane noční můra až do konce studia, a student doufá v milosrdnou čtyřku. (Ostatně, z toho, jak málo procent populace chápe rozdíl mezi procenty a procentními body, lze usoudit, že například v matematice to asi bude poměrně častý jev.)
To je jen jeden neodborný nápad, jak by šlo školství zlepšovat. Neměli bychom být jen hrdí na to, že nám to skvěle nastavila Marie Terezie a už jen pokračovat v nastaveném kurzu. Je potřeba, aby se politici a odborníci učili z toho, co se jinde ve světě dělá lépe. Jsou třeba promyšlené kroky, ne prázdná gesta. A nezřídka to také vyžaduje, aby se učitelé (byť někdy k vlastní nelibosti, jak tomu někdy je u online výuky) přiučili něčemu novému. Jen tak vybudujeme zdravé školství. A možná i s tou inkluzí.
