Vysoká škola života je nezvyklá instituce. Všem svým studentům nabízí individuální studijní plán, a učitelem se jim může stát téměř kdokoli v jejich okolí. Výsledky mohou být různé, přesto školu nezatracujme.
Někteří lidé jí dělají doslova špatné jméno, když ji nazvou třeba „visoka škola žyvota”, čímž prokazují, že i státní základní vzdělání pro ně bylo těžkou výzvou. Navíc mohou projevovat odpudivé názory, čímž renomé školy poškozují ještě více, než přemírou pravopisných chyb v příspěvcích a komentářích na sociálních sítích.
Vysoká škola života vás může naučit mnohé, nemá ale jasně dané osnovy.
Můžete se v ní tedy naučit, že důvěra se vyplatí (kvůli tomu, že spousta lidí vaši důvěru cítí, a snaží se ji nezklamat). Nebo se můžete naučit lidem nedůvěřovat (protože někteří vaši důvěru zklamou a to vás bolí, ať už citově nebo finančně). Může vás naučit různým postojům, názorům, ale je to jedna z mála škol, která vás může naučit moudrosti.
Velmi slabou stránkou školy je zkoušení jejích studentů.
Ne, že by se snad nekonaly životní zkoušky, ale chybí komise, která by ověřila, zda se člověk může pyšnit doktorským titulem Vysoké školy života, nebo by měl užívat pouze magisterský či bakalářský. Nebo by jim nařídila zopakovat si pár předmětů (nebo i celý ročník) pro neuspokojivé studijní výsledky.
Spousta samozvaných absolventů však na školu ani nenastoupila vinou neúspěchu u životní maturity, či rovnou nedokončení základního životního vzdělání.
