Nedávné události na Blízkém východě přinesly protichůdné reakce. Někdo protestuje na podporu Palestiny a někdo zase proti Izraeli. Proč lidé sympatizují s teroristy, a proč by měl Izrael po 75 letech vracet území?
Dnes se nebudu zabývat starověkou a středověkou historií a zůstanu převážně u 20. století. Vraťme se do roku 1945. Právě končí Druhá světová válka. Británie a Francie ji sice vyhrály, ale jejich koloniální impéria se rozpadají. Kolonie postupně vyhlašují nezávislost. Vznikají nové státy, například také Indie a Pákistán. Vzniká spousta států v Africe. A v okolí Izraele nově vzniká Sýrie a Libanon; Jordánsko a Egypt získávají nezávislost na Velké Británii.
V Číně zuří občanská válka mezi komunisty a nacionalisty, a na území Palestinského mandátu to také vře. Británie toto území dostala na starost od Společnosti národů v roce 1920 po rozpadu Osmanské říše, s cílem vytvořit domovinu pro Židy. Británie se o to moc nesnažila, území za Jordánem přenechalo arabské šlechtě, která měla vládnout Arábii (ale rodina Saúdů vyhrála). Ve třicátých letech Británie silně omezovala imigraci Židů, čímž přispěla k Holocaustu.
A když se jí teď po válce hroutí impérium, a kromě ochoty už chybí i schopnost slib splnit, žádá Británie o pomoc OSN. Ta navrhuje, že Židovský stát dostane o něco víc, než polovinu území (z čehož ale značnou část tvoří Negevská poušť). Židovské autority s takto okleštěným státem souhlasili. Arabské autority nikoli, a jejich milice začaly zabíjet židovské civilisty. Židé mají poměrně málo zbraní na svou obranu a většina evropských zemí se jim zdráhá pomoct.
Jsem hrdý na poválečné Československo, které poslalo pušky, kulomety i letadla v době, kdy i po Holocaustu byla Evropa pořád dost antisemitská. I díky této výzbroji nově vzniklý stát Izrael vyhrál válku, a původně určené hranice byly díky územním ziskům rozšířeny. Pásmo Gazy ovládl Egypt, Západní břeh připadl Jordánsku. Během války opustilo své domovy asi 700 tisíc palestinských Arabů.
Překreslování hranic
Uveďme si k tomu trochu dobového kontextu z jiných částí světa. Mezi Indií a Pákistánem se přesouvají miliony lidí. Hinduisté do Indie, muslimové do Pákistánu, ne zcela bez násilí nebo ztrát na životech. Na území bývalých kolonií se kreslí hranice na mapě podle pravítka, bez ohledu na etnické nebo náboženské skupiny lidí, kteří tam žijí. A v Evropě taky není „nuda“.
Za zmínku nejvíc stojí asi Polsko. Zatímco Sovětský svaz si ponechává územní zisky, které získal začátkem války na úkor Polska (coby agresor), a to mimo jiné města Lvov, Brest a Vilnius, nejvíc tratí Němci. Východní Prusko si dělí Sovětský svaz s Polskem napůl. A Polsko se na severu a západě může na úkor Německa trochu zahojit, získává kus území zhruba o rozloze Česka, například města Vratislav a Štětín, nebo svobodné město Gdaňsk.
Ostatně, Československo přispívá také svojí troškou do mlýna. Vyhání sudetské Němce, a taky nezřídka za použití násilí, ba i vraždění. Ale řekneme si: Němci byli agresory ve druhé světové, napáchali nám škody na životech i majetku, takže na hrubý pytel druhá záplata. Benešovy dekrety jsou pořád ještě citlivé téma. Necítíme se být Němcům nic dlužni.
Arabové ale také byli agresory v První arabsko-izraelské válce. Pokud má pravnuk palestinského Araba nárok navrátit se do své původní domoviny, proč nevrátíme Němcům celé své pohraničí? Proč jim Polsko nevrátí zhruba polovinu svého území? A Rusko oblast kolem Kaliningradu? A měl by revizionismus pokračovat dál směrem na Východ? Sovětský svaz byl navíc agresor. Takže Rusko přenechá Finsku oblast Karélie, Litva přenechá Polsku svoji metropoli …
Závěrem
Proč má tak velkou podporu od liberálně a levicově smýšlejících lidí Palestina? Dost možná hraje roli vnímaná role oběti útlaku. Tu si posledních 75 let drží palestinští Arabové. Když šikanovaný chlapec zesílí a rozbije svému tyranovi hubu, liberálně smýšlející lidé tleskají. Pokud ale šikanátor dalších 70 let vytrvá, uvidí už dav jen starce s krvavým nosem, a bránícího se děda osloví, „Pane, nechte toho chudáka.“
Kde se ale shodnou oba extrémy politického spektra shodnou, je antisemitismus. Oba extrémy považují Židy za vykořisťovatele a utlačovatele (ostatně nacismus začal jako národní socialismus). Pro marxisty je navíc těžko pochopitelná oběť, která se dokáže bránit. Oběť, která navzdory staletím útlaku prostě zatne zuby a prospívá. (Možná jim to narušuje jejich světonázor?) A pro národovce jsou zde naopak národnostní a náboženské (zástupné) důvody.
Třebaže Izrael přijal více židovských uprchlíků z muslimských zemí, než jich arabských uteklo, mezinárodní společenství nadále očekává od Izraele, že vyřeší neřešitelný problém: Těch šest milionů dědičných uprchlíků, kteří po otcovské linii pocházejí ze tři-čtvrtě milionu, který utekl v roce 1948. Genocida nepřipadá v úvahu a většina zbývajících možností by výrazně zhoršila bezpečnostní situaci státu Izrael, což je nepřípustné.
A tak zatímco Čína páchá přinejmenším kulturní genocidu (ne-li i etnickou) na Ujgurech, Turecko utlačuje Kurdy a proxy válka mezi Saúdskou Arábií a Íránem způsobuje v Jemenu humanitární katastrofu s vydatnou pomocí zemí NATO; zatímco z podpory obrany Ukrajiny se stává nepříjemná zátěž pro západní země … palestinští Arabové se nadále těší statutu mediálně a kulturně nejprivilegovanějších uprchlíků, ještě 75 let po válce.
