Jistě znáte rčení „Pes, přítel člověka”. Žel, ne každý pes se přátelí s tím správným člověkem – chudák pes ani nemá na vybranou. Tak dochází k tomu, že tento jinak sympatický tvor nemusí být i váš přítel. Vaším skutečným nepřítelem je v tom případě jeho majitel.
Nepřátelské chování pejskařů se projevuje různě. Na bílém sněhu jsou psí výkaly vidět lépe než v trávě. Při oblevě se pak musí člověk brodit v rozmočených lejnech, které byl pejskař líný uklidit. Pokálené parky a pískoviště jsou pak velmi špatnou vizitkou pejskařů. Takové chování je vskutku pěkně na ho...
Dalším projevem je špatná výchova psů. Pokud se má pes pohybovat ve městě, nesmí napadat lidi. Za utrkání dlouhodobě agresivním býkem propadl ve starém Izraeli majitel trestu smrti. Když v naší zemi pokouše pes malé dítě a způsobí mu následky na celý život, trest pro majitele je trestuhodně malý.
Někdy je pejskař i nepřítelem psa samotného, když ho týrá. Pes, který nemá žádného přítele to má v životě těžké. Když zareaguje nečekaně agresivně na něco, co většině psů nevadí, není utracen skutečný viník.
Obraz nepřítele nám pak zpestří ještě několik vzorů chování. Pejskaři cítí zášť k těm, kteří psy jedí. Často dopřejí čoklovi více péče a dražší zdravotní péči než stařence* a vidí svého psa jako něco víc, než člověka.
Takto extrémně vykreslených pejskařů ale moc není. Je jich ale dost na to, aby kazili náladu širšímu okolí a jméno slušným pejskařům. Ať už pes zamořuje naše město výkaly nebo kouše lidi, nezlobte se na něj. Všechen hněv patří jeho majiteli.
*) K tomuto se zajímavě vyjadřuje Václav Klaus mladší ve článku Žirafy budou mít dobrý rok.
