Odložená spotřeba je významný prvek fungování ekonomiky. Tím, že se peníze půjčují a necpou do slamníku, peníze se točí a ekonomika jede. Co se stane, když někdo odloží spotřebu nadobro?
Odložená spotřeba otevírá možnost investice pro věřitele i dlužníka. Dlužník díky půjčce může dříve investovat do nemovitostí nebo vybavení. Tím sníží výdaje, zabezpečí přežití nebo zvýší zisk. Věřitel investuje do dlužníka a může tak mít podíl na jeho radosti.
Do určité míry podobnou činnost dělá banka. Peníze půjčuje a vypouští do oběhu ještě efektivněji než lidé. Je zde ale drobný rozdíl: Banky na odloženou spotřebu nehrají. Svoji spotřebu platí z úroků – původní peníze a to, co z úroků zbylo, investují dále. Aby se peníze použily ke spotřebě, musí si je někdo půjčit (a pak vrátit, i s úroky). .
To vytváří problém – sotva znatelný, dokud si lidé a státy půjčují a splácejí. Po světové finanční krizi klesla schopnost splácet i ochota zadlužovat se. Lidé se zcela oprávněně bojí o střechu nad hlavou. Bezstarostné rozhazování vychází z módy a tím nám klesá poptávka. Zásahy států pouze zmírnily propad, problém vůbec neřeší.
I státy samotné jsou předlužené a půjčují si, aby měly z čeho platit úroky. Ekonomika není zdravá, přesto ji nikdo neléčí – je pouze na kapačkách. Snaha vyhýbat se bolestivé léčbě je zatím úspěšná, ale tento stav nepůjde udržet na furt.
Dříve se podobné problémy řešily násilím a vyvlastňováním – například pogromy na Židy. Toto století je prý úplně jiné. Jak se vypořádáme s dluhy v 21. století?
Proč o tom píšu, když evidentně nejsem ekonom? Proto, že i mě se tento problém dotýká. Kalouskova složenka dělá 150 000 Kč i na moji hlavu. Hypotéky jiných lidí zdražují bydlení. Škrty a zvyšování daní, aby bylo čím platit rostoucí úroky, mě taky netěší.
