Právě jste si přečetli titulek a po dočtení perexu budete nejspíš fundovaní odborníci na můj článek a nandáte mi to v komentářové sekci. Potřeba sebeprezentace a neochota naslouchat jsou stejné u všech extrémů politického spektra.
Jsem klasický liberál. Uznávám otevřenou diskusi a vidím ji jako jednu z mála cest, jak může svobodná společnost dosáhnout nějakého pokroku. Komentářovou sekci vidím jako vhodné místo k otevřené diskusi a motivuje mě psát články na blog. Vadou na kráse pak je, když příspěvky píšou převážně lidé, kteří pravděpodobně trpí nějakou zvláštní, pandemickou formou dyslexie.
Kdysi jsem napsal epigram poté, co jsem byl s podobným chováním konfrontován:
Nikdo nečte, každý píše,
nejvíc křičí lidé hluší.
Narostou nám k naší pýše
další ústa místo uší?
U mého předchozího článku, Moje četba v rámci Pride Month, titulek a perex odradily část čtenářů od pokračování. A pan Kounovský pak na základě jednoho přečteného odstavce vyplodil div ne román do komentářů, a snad i více textu, než má samotný článek. Omílá své pravdy, které se snaží vytroubit do světa. A knihu automaticky považuje za brak už jen proto, že její autor je gay.
Takové hlásné trouby (a hlásní troubové) se nacházejí v různých táborech. Společenský diskurs vůbec neobohacují a pouze zablokují jakoukoli snahu o diskusi neustálým překřikováním se. Pokud je tady jedna věc, která mi nejvíc bere naději z dobré budoucnosti pro lidstvo, pak je to neochota naslouchat druhým. Lidé s uzavřenou (ba přímo zabedněnou) myslí toho ani nejsou schopni, dokud svou mysl opět neotevřou.
Na závěr bych zde rád citoval Miroslava Kalouska, a jeho reakci na jednu demonstraci v Praze. Ale ti, kterým to adresuji, nedokážou takto dlouho udržet pozornost nad jedním článkem, tak jim toto ocenění udělím in absentia. Tedy, slovy Miroslava Kalouska:
„Bylo mi ctí. Jste k ničemu.” Ostatním jako cenu útěchy přeji hezkou neděli.
