Že v našich končinách není s demokracií něco v pořádku není nijak překvapivý nebo nový fakt. To ale neznamená, že bychom měli toto téma odložit. Pokusím se probrat ve zkratce několik podezřelých.
Prvním hráčem jsou zákonodárné orgány, které tvoří lidé, jenž volíme, aby nás zastupovali. Každá politická strana nám něco slibuje, ale má to obvykle jeden háček (+ vlasec, naviják a prut). Naslibují věci, které nejdou splnit (případně to znemožní koaliční partneři). Voliči jsou napáleni, dopáleni, ale naštěstí pro zákonodárce jsou mnozí z nich zapomětliví a naivní. Někteří nezapomenou, ale tím, že k volbám nejdou nebo volí jednu z těch mnoha desítek malých stran, nic nezmění.
Dalším hráčem jsou lobbisté. Lobby je zájmová skupina, která se snaží prosadit své požadavky mezi zákonodárci. Obecně na ní není nic špatného, dokud používá argumenty a ne úplatky či vydírání. Politik by ale měl naslouchat více různým skupinám a rozhodnutí tvořit s ohledem na všechny a hlavně na zájmy občanů.
Oproti tomu, média ovlivňují samotné lidi. Že polopravdám není vymezena pouze reklamní přestávka je zřejmé. Lidé pak v referendu nerozhodují podle toho, co si myslí, že je správné, ale podle toho, co jim bylo řečeno, že je správné, místo toho, aby k tomu měli srozumitelně podané objektivní informace. Ostatně, strana TOP09 měla vysoké preference dříve, než vůbec zformovala něco aspoň trochu podobného volebnímu programu.
A nakonec uvedu nejmenší figurky, jejichž síla je v počtu, to jsme my, voliči. Nezbývá mi, než být opět kritický. Často jsme krátkozrací, ne v prostoru, ale v čase. Pokud bereme ohledy jen sami na sebe a sobecky se snažíme urvat co nejvíc, dáváme výše zmíněným hráčům vítr do plachet. Zatímco myslíme, jaký dobrý kus žvance jsme zase zbaštili, ten, kdo nám ten žvanec hodil, točí navijákem s ďábelským úšklebkem na tváři.
Možná je Evropa svobodnější než některé jiné části světa. Nic to ale nemění na tom, že demokracie je z velké části pouze iluze. Volíme lidi, které neznáme, aby za nás rozhodovali, ve finále ale stejně má největší vliv ten, kdo si v parlamentu zakoupí několik loutek.
Můžeme nadávat na demokratický deficit v Česku, Evropě a kdekoli jinde, hledání viníků by ale mělo začít pohledem do zrcadla. Dokud nám platba 30 Kč u lékaře vadí více než bilionový státní dluh, dokud volíme podle toho, kdo nám víc naslibuje do našich kapes a dokud žijeme dneškem a zítřek je nám ukradený, měli bychom nadávat především sami sobě.
