Televize BBC jmenovala před nedávnem novou hlavní diverzantku a přidělila jí značný rozpočet. A ta se pustila do práce s vervou. Co se od ní můžeme „naučit“?
Tak zaprvé, postavy musí být autentické. Stejně jako by jamajský černoch měl jíst jamajské jídlo a ne místní blafy, tak pokud je v seriálu Fin, musí poslouchat metal, být depresivní, pít hodně vodky a jíst zvěřinu. Japonka musí nosit kimono, jíst rýži, pít čaj nebo saké a být uzavřená vůči cizím lidem. Starší americká černoška bude poslouchat blues nebo jazz, ale její vnuk gangsta rap.
Nebo třeba, Čech má rád indický dhal, poslouchá finský metal, pije zelený čaj a nosí skotský kilt … ne, pardon. Tohle není správný reprezentant češství. To jsem já, a měl bych se za to patřičně stydět. Nechal jsem se totiž ovlivnit jinými kulturami a proto bych nikdy neměl být filmovou postavou. Ta by totiž měla být přísně stereotypní a držet se etnokulturního mainstreamu.
Výhoda takto navržených postav se nabízí – budou recyklovatelné i do dalších filmů a seriálů. Prostě a jednoduše, zvolíte etnikum, pohlaví, sexuální orientaci a máte základní mustr. Nějaké ty drobné odlišnosti snad dotvoří herec. Tím se ušetří spousta práce scénáristům, čímž jsme přišli na to, kde na to BBC těch sto milionů liber vezme.
A samozřejmě, herec by měl pocházet ze stejného etnika a kultury jako je postava, kterou hraje. Jinak ji totiž nemůže věrně ztvárnit. A pokud už kultura zanikla, pak se o tom filmy točit nemohou. A nakonec, neměl by herec rozumět i profesi své postavy?
To by bylo krásné, kdyby se lidé z oboru nemuseli plácat do čela při každé druhé větě. Filmové lékaře by hráli lékaři, v případě nedostatku kvalifikovaných uchazečů o roli aspoň neúspěšní studenti medicíny, kteří ji studovali alespoň dva roky. Tajné agenty by mohli hrát bývalí tajní agenti, ale až po svém odtajnění. A abyste dostali roli sériového vraha, museli byste spáchat alespoň dvě vraždy.
Herectví přece není o umění předstírat, že jste někdo jiný, a vcítit se do této role.
