Všichni, kdo se jen trochu zajímáme o politiku, víme, že rozhodně volit!!! Vždyť volba, svobodné to vyjádření vůle suverénního občana k běhu věcí veřejných, to je to, co činí demokracii demokracií a nejlepším státním uspořádáním v dějinách lidstva, věcí posvátnou a skvělou! - No, a tyhle vznešené bláboly mi už začínají pěkně lézt na nervy.
A tak se hodlám podívat na věc z opačné perspektivy: proč nevolit.
Zamysleme se nad tím, jak takové volby do parlamentu probíhají.
Volič sleduje volební kampaně, poslouchá rozhovory s politiky, listuje letáky, co mu dorazí do schránky a vysvětlují, proč všechny ostatní strany jsou zločinci, ale ta naše to vytrhne, řeší, jestli platit složenky na 120 tisíc nebo je to jen reklama jedné ze stran, se zalomenou hlavou zírá na obří billboardy na dálnici, div nenabourá.
A pak se rozhoduje. Má na vybranou buď volit podle svého rozumu a citu stranu, která je mu blízká, ale nemusí se vůbec dostat do parlamentu. Pak hlas propadne ve prospěch všech těch ošklivých stran, které nemá rád.
Nebo může chytračit a vybírat stranu, která se do parlamentu určitě dostane, s vědomím, že jeho hlas nepropadne, a doufat, že ta strana podpoří alespoň některou z priorit, které jako občan má. Doufat...
Pokud ale není přívržencem jedné z velkých monstrstran a věří na vyvažování a doplňování různých politických programů, nemůže si vybrat z lístků různých stran kandidáty, kteří mu přijdou slušní a schopní.
A když se kvůli pár lidem, kterým docela věří, pro určitou stranu přeci jen rozhodne, neví, jestli je ta strana nakonec do parlamentu opravdu pošle.
Pak volby proběhnou, politici se usadí ve svých funkcích (pokud již v nich nejsou usazeni celá léta) – a volič zjistí, že z jeho priorit není na programu prakticky nic.
Pak má takový volič dvě možnosti: v lepším případě může chodit, moudře pokyvovat hlavou a říkat: já to věděl, že to tak dopadne! Pak jeho trpký úděl politického outsidera zjasňuje vědomí zneuznaného génia.
V horším případě může jen pobíhat, rvát si vlasy a vykřikovat: já idiot! Zase jsem naletěl!!
Ale zoufalé zuřivé škubání si vlasů, ať již frustrované nebo s pocitem zadostiučinění, to je asi tak vše, co může po volbách dělat. Leda čekat pět let do dalších voleb. Protože ovlivňovat politiku mezi volebními obdobími občan přece nesmí, je to neslušné a vláda nemůže v klidu pracovat!!
Volič optimista se může utěšovat, příště to udělám líp! Realista a pesimista spíš – ach jo, stojí to za to, celou tuhle hrůzu si znovu zopakovat?!
No, a je pak divu, že lidé, tíhnoucí k depresi (tj. 90% českého, moravského a slezského národa) vážně zvažuje, zda se tak frustrující akce, jako jsou volby, zúčastnit – i za cenu toho, že nejen nedosáhnou toho, o co se snaží, ale navíc si zase budou připadat jako úplní pitomci?
No nebojte, přes to všechno, co jsem napsala, se zúčastním, splním svou občanskou povinnost, bla bla bla, atd., viz výše.
Ale ty lidi, co zůstanou doma u televize nebo v hospodě u piva, úplně chápu.
