Tak jsem telefonovala s mámou a uprostřed rozhovoru jsem se zaposlouchala sama do sebe.
Najednou jsem se slyšela: „Jak to, že jsi nebyla u toho doktora?! ŘÍKALA jsem ti přece, abys tam šla! A vzala sis všechny ty léky?! Víš přece, že když je nebereš, rozhodíš si systém a je ti zase blbě! Pak si nestěžuj!! A už jste si umyli nádobí po obědě? Když to neuděláte hned, tak vám zaschne a pak ho máte opatlané!!! A řekni tátovi, že nestačí, když na to pustí proud vody, musí to vzít houbičkou s Jarem ze všech stran. Jinak tam pak máte přischlý fleky, a ty jsou pěkně hnusný! A doufám, že když jste šli na procházku, pořádně jste se oblíkli, už je zima. COŽE? Vůbec jste nebyli na procházce? Pak se nedivte, že večer nemůžete spát a všechno vás bolí!!!
A ještě zajímavější, nežli styl vyjádření, byl tón mé řeči. Byl to přesně ten tón, který jsem u mámy celé své dětství a část dospělosti nenáviděla a považovala ho za šikanu.
Přátelé a kolegové mě považují za celkem velkorysou osobu. A rozhodně s nimi nikdy nemluvím tím tónem, při kterém jsem se právě přistihla. Vlastně bych ani nevěřila, že ho umím... A bác, tady to mám. A co já, ale ti moji ubozí rodiče – je fakt, že si máma kdysi začala, ale takhle jí to na stará kolena vracet...
Najednou a konečně jsem pochopila, že se obrátily role. Já se chovám jako dospělá a chovám se k rodičům jako k dětem – a oni ve svém věku nemají moc sílu se bránit a do té role se ode mě nechají vmanipulovat. A pak se opravdu chovají jako nesvéprávné děti.
A teď já šikanuju svý rodiče.
Nejde o to, že bych v těch věcech neměla pravdu. Jde o to, že jsem přistoupila na ten nejlehčí, ale nejhnusnější způsob, jak se to pokoušet řešit. Způsob, co jsem sama nesnášela. A pocit „aspoň máma ví, jaký to je“, je scestný. Je trapný ponižovat slabšího soupeře – a jak se role obrátily, máma s tátou teď slabší soupeři jsou.
Jen jsem si toho, že se to všechno takhle převrátilo, zatím neráčila všimnout.
A neráčila jsem si všimnout, jak jsem se krásně přizpůsobila zděděným dispozicím a návykům z dětství. Celá maminka!
Ale snad přece jen existuje svoboda vůle – rozhodnout se nedělat to, co dělat nechci. Aspoň doufám.
