Byla jednou jeden farmář a měl malou farmu. Farmičku jako formičku, ale nebyla to farma jen tak ledajaká. Měl hnědé slepice, které běhaly po dvoře, kvokaly, kdákaly, hrabaly, zobaly a snášely vejce. Měl krocany, kteří se nakrucovali a hudrovali a vypadali tak impozantně, že se jich každý bál. Měl perličky, které opravdu perlily v tom, jak vypadaly zajímavě a exoticky. A měl dokonce i pár pávů, kteří se s roztaženými ocasy procházeli po dvoře a dodávali farmě tu správou vznešenost. No uznejte, ne každá farma si může dovolit pávy!
Jednou zavál vítr. Byl to hóóódně silný vítr, takový, který láme větve a někdy i stromy, shazuje lidem komíny a někdy i odnáší střechy a chaty.
A tenhle vítr už vál přes sedm hor a sedm moří, a někde na své cestě do sebe zachytil papouška.
Chudák papoušek! Jednu chvíli si sedí s druhými papoušky na stromě a louská moc dobré oříšky – a bác, najednou ho zajme vítr a odnese ho daleko, daleko pryč.
A teď ho najednou upustil na dvorku farmářovy farmy.
Všechna zvířátka se šla podívat, co jim to tam spadlo, a vrtěla nad tím hlavou. Tohle v životě neviděla.
Když farmář viděl, že se všichni sešli uprostřed dvorku, šel se také podívat, co se děje. A vidí tam něco divného, rozpláclého, jak to spadlo shora, z čeho čouhá jen velký zahnutý zobák. Podle toho všichni poznali, že je to taky pták. Ale co s ním?
Farmář se zamyslel. Nádherný páv to určitě není – je to takové divné a rozhodně málo vznešené. Krocan to taky není – to už by chodil po dvoře a nadouval se. Perlička taky ne. A je to celé hnědé a šedé a plné prachu, jak se to asi popelilo. Tak to musí být nějaká divná slepice.
A tak všichni řekli papouškovi, ať jde ke slepicím, a popletený papoušek to udělal.
Slepice říkaly: „Krrrr, krr krrrrrr… Divný kurrrr divný kurrrr! Nekdáká, vejce nesnáší, nekvoká! Krrrrrrrrrr…“ a radši se papouškovi vyhýbaly. Kohout se na papouška díval s podezřením. Všiml si, že má pod prachem peří ještě barevnější než on – a to se nesmí, tady na dvoře, aby se někdo leskl více barvami než kohout! (Kohout kvůli tomu taky neměl rád pávy, ale ty mu nikdo neposílal mezi jeho slepice.) A vůbec, kohout měl pocit, že kdyby papouška pořád neproháněl a neodháněl, ještě by si mohly některé jeho slepice pomyslet, že v životě jsou i zajímavější věci než hrabání, a celé mu zpapouškovatět! Ale to on nedopustí!
Když se papoušek trochu vzpamatoval, snažil se několikrát vyletět na větev stromu a čistit a probírat si peří, aby byl zase barevný, a ujasnit si, kdo vlastně je. Ale farmář ho přitom vždycky přistihl a zavolal na něj: „Hej, ty divná slepice! Pojď zase hezky dolů! Slepice nemají co lítat po stromech a chtít mi louskat ořechy! Dolů mezi slepice, hrabat a zobat!“
Chudák papoušek, jak byl z toho všeho zpitomělý, mu to vždycky uvěřil a zase sletěl. Hrabání mu moc nešlo, protože na ně neměl uzpůsobené nohy, a zobání zrní bylo peklo. S tím jeho zahnutým zobákem, víte, jaká to byla dřina, sebrat ze země jedno jediné zrnko pšenice? Ale co měl dělat, když tam byl sám, a už taky začal věřit, že je jen nějaká nepovedená slepice.
A pak zase zavál ten vítr, a papoušek si jasně vzpomněl, že je papoušek, žil na krásném zeleném stromě s moc dobrými oříšky a měl tam spoustu svých dobrých papouščích kamarádů.
Ale taky se strašně polekal. Jen si to představte. Kdyby se chtěl chytit toho větru a vrátit se domů (vítr teď totiž vál na druhou stranu), mohlo by ho to upustit do moře. Nebo ho to zapomenout někde na pusté skále. Nebo ho to odvát do Arktidy, a tam by papoušek natotata zmrzl.
A tak nechal vítr odletět a nenaskočil do něj.
Tak teď si bydlí tam mezi slepicemi – má pořád trochu hlad, protože se mu zahnutým zobákem špatně sbírá zrní – a neví, co má dělat.
Jen si to, děti, představte: radši bydlet se slepicemi, chodit spát se slepicemi, popelit se se slepicemi a jíst pšenici, na kterou nemám stavěný zobák – nebo jak to příště půjde, naskočit na vítr a letět – ale nevědět, jestli mě to neudusí nebo neroztrhá na cucky?
Co teď?!?
PS Teď už to má papoušek trochu lepší. Představte si, že zjistil, že mezi slepicemi je ještě jeden zamaskovaný papoušek! Tak už si má aspoň s kým povídat. A oba mají naději, že i některé další slepice si vzpomenou, že kdysi vlastně byly krásnými veselými uštěbetanými chytrými barevnými papoušky. A pak už by vůbec nebyli sami, a třeba by mohli na ten vítr naskočit spolu a dostat se tak domů.
