Tak mi moje zubařka odpískala zub moudrosti. Jediný vyrostlý. Nejdřív nad ním chvíli vrtěla hlavou, pak si udělala rentgen a pak řekla, že musí ven.
Představila jsem si všechny příběhy, co jsem o trhání zubů, zvláště těch moudrých, slyšela, a rezolutně jsem prohlásila, že nejprve musím uspořádat své věci a teprve pak zase přijdu. Někdy na podzim. Teď bylo pozdní jaro.
Doktorka mě upozornila, ať to moc neodkládám, nebo to bude horší. A já šla pryč.
Abych to vysvětlila, zatím jsem přišla jen o jeden zub a moc si to celé nepamatuji. Provrtaná je mám ze všech stran, zubiska, to jo, ale ven zatím nemusela. Takže se mě zmocnil záchvat paniky.
I začala jsem vyřizovat vše nezbytné. Dodělala jsem několik urgentních věcí, oběhala se svými staršími rodiči pár doktorů, jak jsem jim to slíbila, absolvovala dovolenou a napsala poslední vůli. A byl hluboký podzim.
Jelikož jsem svým moudrým zubem již několik měsíců vždycky při kafi obtěžovala své kolegy v práci, získala jsem spoustu dalších příběhů: o odebírání čtyř (ne zcela vyrostlých) zubů moudrosti v plné narkóze. O škubání dvou zanícených zubů v lokálním umrtvení, což vyústilo ve velké bolesti a v několik týdnů na antibiotikách. Vysekávání zubů rafinovaně zarostlých do čelistí. Extrahování rozpadlého zubu za pomoci vrtačky a skalpelu kousek po kousku.
Čas plynul, a mně nezbylo než se objednat. Řekla jsem přeci, že přijdu letos na podzim. A podzim už pomalu ústil do zimy.
Objednala jsem se – dostala termín asi za deset dní – a čekala. Zmocnil se mě ponurý pocit, ještě umocněný nevypočitatelným počasím. Takhle – i když samozřejmě silněji – se asi cítí odsouzenci k smrti. Začala jsem rozlišovat „teď“ a „pak“. „Teď“ bylo všechno, co ještě musím nutně stihnout před zubem. „Pak“ byl ten nejistý rozostřený čas, o kterém člověk neví, jestli vůbec někdy přijde.
V práci na kafi jsem už byla tak monotematická, že si kolegové raději začali vybírat dovolenou, kterou si původně schovávali na Vánoce.
Pak přišel den D. S ponurým odhodláním a jistým ulehčením – je skoro lepší, když se věci dějí, než když se na ně čeká – jsem se doplazila do ordinace. Paní doktorka mi napíchla dáseň a patro – toho se nebojím, je to jen protivné – a prohlásila, že nejhorší mám za sebou. To jsem jí tedy nevěřila.
Seděla jsem v čekárně a tuhla. Zatím se tam vynořil chlapeček a maminkou, dostal injekci a taky tuhl. S tím, že mu budou trhat zuby tři. Tvářil se statečně a já se styděla.
Pak jsem sedla na křeslo, paní doktorka si do mě zkusmo zašťourala, aby viděla, zda jsem tuhá dostatatečně (to jsem byla, a nejen v puse), a uchopila příslušný nástroj. Necítila jsem ani ťuk, jen několikrát zaslechla ve své lebce podivný křupavý zvuk. Myslím, že to bylo vylomení zubu do jedné strany – vylomení zubu do druhé strany – a sestřička se mě zeptala: „Chcete ten zub nebo ho mám vyhodit?“
„Chci, chci...“ zablekotala jsem. Seděla jsem na křesle a upírala nepříčetný pohled do dáli.
Paní doktorka mě zneklidněně poplácala po (druhé) tváři: „Jste v pořádku?“
„Jo jsem... Jenom jsem v úplném šoku z toho, jak to bylo rychlý!“
Fakt byla nejhorší ta injekce.
Díra skoro nekrvácela, a tak jsem si přes nařízení hodinu nejíst hned zašla na zmrzlinu. Mám přeci taky nařízeno chladit, ne? Tak proč ne zevnitř!
Nad zmrzlinou jsem si o tom všem meditovala.
Takový půlroční scény kolem toho dělám, a pak je to ráz na ráz. Dokonce ani ta úhledná díra v mé čelisti mě nebolí.
Větší scény jako lidi snad děláme jen kolem smrti. Uspořádáváme si své věci, panikaříme, někdy jsme vystaveni velké bolesti fyzické, všichni kolem toho cítíme bolest psychickou. Celý život se smrti bojíme.
A co když je to s ní pak jako s tímhle zubem? Hrozně chaosu a paniky kolem toho, ale pak rychlé zaviklání – a jsme z toho venku.
Třeba pak zjistíme, že to šlo ráz na ráz, a budeme z toho v šoku.
Nebo nezjistíme.
* * *
