Vláda jsou Marťani. Fakt že jo. Asi všichni, do jednoho.
Styl jejich reforem se mi sice moc nelíbí, ale kvalita člověka a to, zda souhlasím s jeho politickými názory, nemusí jít nutně ruku v ruce. A tak jsem až doteď žila v iluzi, že v tom jejich celku se přeci jen vyskytuje pár roztroušených relativně rozumných a slušných jednotlivců, a premiér je jedním z nich.
No, a včera se to objevilo v médiích. Premiér si pozval odbory k vyjednávání (trošku pozdě). A jako obvykle v případě premiéra a odborů, nešlo o vyjednávání. Zase jim chtěl oznámit hotovou věc. V tomto případě ovšem v evropském kontextu dost neslýchanou: poštval na ně soudy, aby jim zatrhly stávku.
Odbory byly za komunistů instituce, která mi dost lezla na nervy. Poskoci KSČ, neodlučitelně se Stranou propojení. A tak jsem vědomě ignorovala ty části dějepisu, které byly o tom, jak v 19. století, během éry divokého kapitalismu, bojovaly odbory za práva zaměstnanců. Stávkovat bylo ovšem tehdy zcela nezákonné. A tak se odboráři zavírali do vězení a mlátili a do stávkujících se občas střílelo. Ale nakonec tlak ohledně práv „obyčejných lidí“ zabral a po desetiletích začalo vznikat pracovní právo – povinnosti zaměstnanců, ale i povinnosti zaměstnavatelů, a také státu k oběma skupinám. A my už všechna ta práva jen z generace na generaci dědíme a považujeme je za samozřejmé.
Pro tenhle étos boje za spravedlnost zůstaly odbory v Západní Evropě ctihodnými, vlivnými a občas i nenáviděnými organizacemi. A právo na stávku se stalo nezrušitelnou součástí ústavních práv. No a situace se trochu převrátila: kdysi státní moc pronásledovala odbory, dnes odbory dohánějí státní moc k šílenství. Ale mají ve struktuře fungování státu své místo vlivných, protože početných kritiků státní politiky.
Když člověk vidí v televizi zablokovanou dopravu nebo ochrnutá mezinárodní letiště v Anglii nebo Francii nebo, nedej Bože, se někde stávkou zablokovaný o dovolené octne sám, vrčí na to, kolik moci dnes odbory na Západě mají. A přemýšlí, zda svou moc využívají rozumně a férově.
Myslím sama, že vždycky zrovna ne. Ale je to síla, která bytostně patří k evropské demokracii. A pokus zastavit ji soudní mocí – byť při využití právní kličky, kterou možná samy odbory podcenily – vyvolává, alespoň pro mě, některé asociace. To totalitní moci potlačují demokratické organizace, které jsou pro ně nepříjemné – ve jménu klidu a prosperity státu.
Navíc styl, který tahle vláda preferuje – pozvat si někoho a oznámit mu hotovou věc, či ještě hůře, jako právě nyní, oznámit mu, že jsem ho právě dal k soudu, se dá těžko nazývat vyjednáváním. Zvlášť, když jde o takovou těžkou váhu, jako jsou odbory. Je to jako pozvat si k jednání medvěda a hned ve dveřích ho praštit do čumáku.
Zdá se prostě, že vláda nezná význam slova dialog – protože je pak vždycky tak upřímně překvapená a zhrzená, že se dotyčný, pozvaný k rozhovoru, rozzuřeně sebral a odešel. Nebo jsou tak dobří pokrytci a prostě doufají, že jim to projde? – Nevím. Podobně to koneckonců funguje i při jejich vlastních koaličních jednáních. Tak možná by si měli všichni vzít měsíc neplaceného volna a jít na nějaký dobrý intenzivní kurz komunikace.
Jinak přeci každý rozumný člověk automaticky chápe, že programově naštvat ty, se kterými vyjednávám, je zcela protismyslné – odejdou a udělají něco ještě horšího, než plánovali před tím. Ledaže ten člověk není z tohoto světa...
Ale něčeho tímhle radikálním krokem Marťani docílili: nemohla jsem se sama rozhodnout, jestli stávce držím palce nebo ne. A pokud teď stávkující půjdou se svou kůží na trh proti vyhrožující státní moci – to jim palce rozhodně držet budu.
