Josef byl tak zamyšlený, že prudce vrazil do nazaretského rabbiho. Zachytil ho, aby starý pán neupadl, a začal se chvatně omlouvat.
Rabbi byl dost zvláštní. Člověk by řekl, že vidí věci, které ostatní lidé nevidí, ba nemohou vidět. Tak například před Josefovou svatbou s Marií došlo k jisté epizodě, která zahrnovala nečekané těhotenství, vážnou krizi vztahu a prorocký sen od Hospodina, který všechno uvedl více než do pořádku... O tom nikdo nemohl vědět! Ale rabbi, který nikdy nikoho nezdravil, protože, když tak kráčel s očima upřenýma do nebe, lidi prostě neviděl, od té doby na Josefa vždycky už na dálku hlasitě volal „pokoj tobě“ a pochvalně na něho pokyvoval, což Josefa dost znervózňovalo.
A teď se na něj rabbi usmál svým úsměvem, který vždycky všechny uváděl do rozpaků – úsměvem lidí zcela vydaných Bohu nebo naprosto šílených (často může jít o téhož člověka).
„Josefe,“ kývl na něho ukazováčkem. „Neměli byste už být na cestě do Betléma?“
„Do Betléma?“ Josef nechápal.
„Do Betléma, Josefe, do Betléma!“ Rabbi ještě jednou pohrozil prstem a šel si po svých.
Josef zatřásl hlavou, aby z ní tohle zmatené setkání vytřepal. Musí se vrátit ke svému problému. Je sychravý začátek zimy. Jeho žena má co nevidět rodit. A ti nemožní Římani si musí právě teď vymyslet nějaké sčítání lidu a majetku! Ten jejich mocichtivý megalomanský imperátor chce vědět, kolik šťastných poddaných se právě v tuhle chvíli tetelí pod římskými křídly. A po celé zemi teď, v době chanuky, všichni zmateně pobíhají sem a tam, jen aby včas dorazili tam, kde se je Římané uráčí sečíst.
Josef měl Římanů právě dost, ale byl vždycky mužem konsensu. Věřil, že rozumní lidé se domluví. Sice trochu váhal, zda Římané do kategorie rozumných lidí vlastně spadají. No, oni si to určitě myslí. Jsou přeci hrdí na svou racionalitu. Tak snad...
Vešel do domu, ve kterém si římský sčítací komisař udělal v Nazaretě své oficiální stanoviště. Tak ještě tohle. Není to ani Říman – tím hůř. Jestli je těžké domluvit se s Římany, je to ještě třikrát těžší s římskými přisluhovači – pardon, spolupracovníky – kteří se vyhřívají v odlesku římské moci.
Josef vystál frontu tazatelů, kteří se ptali na různé důležité aspekty sčítání – jestli se děti sčítají spolu s ovcemi nebo zvlášť, jak správně sčítat krávy – zvlášť krávy, býky i voly, nebo dohromady? A co dělat se slepicemi a od jakého věku kuře kvalifikuje jako slepice. Pak se konečně dostal na řadu i on.
Vysvětlil stručně a jasně svůj problém: jeho žena je ve vysokém stupni těhotenství a on by se s ní opravdu nerad trmácel kamsi – do Kotěhůlek, vždyť ani neví, kde se má on nebo ona vlastně sčítat, a celý život bydlí tady v Nazaretě, tak je přeci nelogické, aby chodili někam jinam. Snad by tedy mohl ctihodný komisař udělat výjimku, zapsat je oba zde a předat údaje svému kolegovi – kdesi.
Komisař na něho upřel svůj fanatický úřednický pohled: „Nepřichází v úvahu! Jedna výjimka by spustila celou lavinu... A my víme, jak si vy lidé dokážete vymýšlet!“
Josef pomalu nadechl a vydechl: „Bylo by tedy možné, abych se za nás oba jel odsčítat sám? Ženu bych nechal zapsat také.“
„V žádném případě!“ bouchl do stolu komisař. „Vy vždycky hledáte, jak všechno využít ve svůj prospěch! Navíc vám prý váš Bůh přislíbil, že vás rozmnoží jako hvězdy na nebi. Tak už vidím, jak bys nahlásil celý dav dětí. Jen se odsčítejte poctivě, uvidíte, jak maličký a nedůležitý národ v mocné Říši římské vlastně jste!“
Josef zaťal zuby: „Ale moje žena bude co nevidět rodit!“
Komisař se samolibě a věci znale usmál: „Tím spíš musíte být na místě! Jak jinak by se poznalo, jestli se dítě narodilo před rozhodným okamžikem sčítání, nebo až po něm? – Koneckonců, sčítání je občanské privilegium a povinnost. Cože, ty nemáš římské občanství? Smůla – tak pro tebe jen povinnost, a neuposlechnutí se přísně trestá.“
Spokojeně si pomyslel, že on sám si římské občanství koupil už před lety – ale k tomu se tihle venkovští burani nikdy nedopracují.
Josef cítil, jako už několikrát v životě, jak by bylo úžasné praštit tohohle římského poskoka klackem do hlavy, utéct do hor a spolu s dalšími muži v podobné situaci pobít co nejvíc Římanů, nežli římská armáda pobije je. Bylo by to úžasné... i za tu smrt by to stálo, jednou se cítit svobodný. Teď je ale zodpovědný nejen za svou ženu, ale už i za to dítě – za to zvláštní dítě. Tak zaťal zuby a pokusil se, aby mu z hlasu nezněly vztek a nenávist.
„A kde že se tedy máme sčítat?“
Povedlo se. Znělo to skoro poníženě.
„Přeci už půl roku vyhlašujeme, že tam, odkud pochází tvá rodina!“ odsekl netrpělivě komisař. „Říkal jsi, že jste z Jeruzaléma?“
„Neříkal,“ zamumlal Josef. „Jsem z rodu Davidova. Ten je z Betléma.“
„Tak rychle do Betléma, mladíku,“ povzbudil ho komisař žoviálně, „rychle do Betléma, nebo to nestihnete!“
Josef šel naštvaně shánět osla, a tentýž den s Marií vyrazili do Betléma. Sčítání snad proběhne organizovaně a rychle – tohle ti Římani umí. A pak rychle nějaký vyhřátý hostinec a malou komůrku – Marie už opravdu nevydrží čekat.
A dál už to vypráví ten starý příběh.
„I stalo se, když tam byli, naplnili se dnové, aby porodila. I porodila Syna svého provorozeného, a plénkami ho obvinula, a položila jej v jeslech, proto že neměli místa v hospodě“ (Lukáš 2,6-7).
Dítě se narodilo až po rozhodném okamžiku sčítání a v římských statistikách vůbec nefigurovalo. Ale tohle dítě i ti, kdo se je rozhodli následovat, brzy úplně promění římské dějiny.
Jak je vidět, i byrokracie může někdy posloužit něčemu dobrému... Nedopatřením či vyšším řízením – podle toho, jak se na to díváme. A v tom je (vánoční) naděje i pro nás.
* * *
