Tak jsem si prošla pěkným absťákem z politiky. Asi před rokem jsem tady začala psát blog. Právě vrcholila volební kampaň, či spíš se jich zřetězilo nezvyklé množství za sebou. Národ šílel podrážděností, a já taky. Jakoby všichni měli pocit, že když to teď nenavolí dobře, bude to konec a naše země upadne do propasti dějin. Říkala jsem si, pěkná blbost, ale nějak mě to vtáhlo taky.
Podle všech pravidel psychologie na mě mělo zřejmě psaní působit terapeuticky. Coby kanál, kterým odteče má agrese a napětí povolí. Bohužel, nic takového nenastalo. (Tady je vidět, že ani psychologie, pro mnohé dnes spíše matka moudrosti než dávná filozofie, to vždycky netrefí.) Psala jsem, a byla naštvanější a naštvanější.
Po volbách jsem už měla opravdu dost. Znáte to, když je člověk něčím přetažený? V hlavě mu začnou tepat kladívka, a reagují na každý zvuk včetně šepotu, v mém případě hlavně na některá klíčová slova jako demokracie, svobodný trh, reforma zdravotnictví, DPH, státní zakázky, Evropská unie a národní zájmy.
Rozhodla jsem se tudíž sledování politiky zanechat. Při diskusích v televizi jsem okázale předstírala nezájem. Předstírala, předstírala... až jsem si musela zacpat uši a utéct, kvůli zkroucenému žaludku a těm kladívkům.
Problém ale byl, že sotva jsem utekla, musela jsem se zase vrátit. Zdálo se mi totiž, že když kousek něčeho prošvihnu, přijdu o něco opravdu zásadního. No závislost jak vyšitá...
Pochopila jsem, že co nejde po dobrém, musí jít po zlém. Rozhodla jsem se od médií vskutku odříznout a zapojila své přátele. Převzali laskavě do úschovy většinu mašinek a kablíků, co člověka dnes připojují ke světu – nebo spíš k obrazům o světě, a v zájmu mého duševního zdraví mě zamkli doma se zásobou kafe, čaje, vody s bublinkami, kvalitní literatury a nějakou tou čokoládou, kterou jsem ovšem všechnu slupla již v prvních pěti minutách.
Poté, co chudáci přátelé museli odolat několika půlnočním telefonátům či rojům esemesek na stereotypní téma: okamžitě mi přivez zpátky set top box! nebo aspoň naval ten kabel od počítače, ty necitelná nestvůro! nebo mě na aspoň chvíli odemkněte, ať si mohu koupit noviny! jsem se konečně uklidnila. Můj stav se prudce vylepšil, v hlavě přestalo bušit. Slunce svítilo, práci zpívali a život byl krásný a zajímavý.
Teď jsem tak trochu překvapená, o co všechno jsem přišla. Ale vlastně mě to moc nemrzí. Ta nepolitická doba byla úžasná. Jenže... jak se teď v politice začíná opravdu něco dít, bylo by riziko to ignorovat. Člověk by mohl skončit dost překvapený. Ale zkusím to jen tak jemně... jedním okem a jedním uchem. Za ten negativní adrenalin to opravdu nestojí... a že ho teď mezi politiky lítá opravdu záplava.
A výjimečně řeknu: chudáci politici! Ti mají ty emoce z první ruky. Sice si je sami vytvářejí, ale všechny, co pošlou na ty druhé, se jim vrátí zpátky stonásobně zesílené. Žít v tom emocionálním a mediálním hluku musí být neuvěřitelně hrozný... říkám si někdy, když je vidím v televizi, jak se hýbou, mluví i vypadají jako zombie, totálně vyžvejkaní. Nevím nevím, jestli ty peníze a moc, popřípadě ideály (fakt věřím, že někteří je ještě mají) stojí za práci v tomhle psychicky hrozně toxickém pracovním prostředí.
