Voliči, co s tím budete dělat?

Volební kampaň mě nikdy nebavila. Především se jedná, dle mého soudu, o nehorázné plýtvání penězi, ať už jde o peníze daňových poplatníků, sponzorů a nebo přímo peníze kandidátů (to poslední zhusta ve Straně zelených). Jen výjimečně se mi podařilo prosadit, že peníze se daly například na opravení studánky či na podobnou rozumnou věc. Většinou skončily v bezedné studnici letáků, bilboardů a podobných pitomostí.

V druhé řadě je to také ohromná ztráta času. Pokud někoho něco z politiky opravdu zajímá, tak si najde cestu jak o tom diskutovat i mimo kampaň. Diskuse „na ulici“ přitahuje nejrůznější pomatence, kteří se chtějí bavit zejména o různých konspiračních teoriích a na konci bezbřehé debaty prozradí, že k volbám stejně nechodí, protože, kdyby volby opravdu mohly něco změnit, už by je dávno zakázali.

Tato nechuť k volbám ve skutečnosti vyhovuje velkým stranám, kterým malá volební účast nevadí, ba právě jim hraje do karet. Ať budou voliči sebe znechucenější, oni mají svoji pětiprocentní hranici jistou, tak co. Možná, že právě z jejich ideologické dílny pochází i rozšířený slogan, že je třeba volit velké strany, jinak hlas propadne. Ve skutečnosti jediný propadlý hlas, je ten neodevzdaný. Lidé, kteří odevzdávají hlas na základě průzkumů veřejného mínění, jsou ale snadno manipulovatelní. Mají třeba nějakou oblíbenou stranu a kandidáty, kterým lze důvěřovat. Týden před volbami se dozvědí, že tato strana nemá podle průzkumů šanci překonat pětiprocentní hranici. Díky tomu se rozhodnou vůbec k volbám nejít. Tím se se zmenšuje volební koláč a pro velké strany to znamená výhodu. Ukrojí si z něj větší díl. Ano, je pravda, že po volbách se zbylá procenta stejně rozdělí mezi ty úspěšnější, ale má to jeden háček. Strana, která dostala 4 procenta, si může neúspěch vysvětlit tak, že má přidat. Strana, která dostala pod jedno procento, si to může vyložit jako signál, aby skončila. A skutečné volební výsledky mají větší váhu než jakýkoliv průzkum.

Ano, kandiduji do eurovoleb. Při letošní volební kampani jsem opakovaně zaslechl názor, že k volbám nemá cenu chodit, protože je všude strašnej ... (nepořádek na šest). Když mi někdo něco takového řekl, zeptal jsem se: „No a tak co s tím budete dělat?“ V takovém případě jsem se setkal s udivenou reakcí: „Co já, vy s tím musíte něco dělat.“ Na to jsem odpovídal: „No ano, já s tím chci něco dělat, ale vy nechcete jít ani k volbám, tak jak s tím mám něco dělat?“

Domnívám se, že volit je nejen právo, ale do jisté míry i morální povinnost. Anebo by to mohla být i zákonná povinnost. Je to jedna z mála rozumných věcí prosazovaných našim současným prezidentem. Ostatně to není nijak originální myšlenka. Z dvaceti osmi států EU mají povinné volby čtyři (Lucembursko, Belgie, Kypr a Řecko) U nás to má nádech socialismu, ale přitom na tom nic socialistického není. Naopak, za socialismu byly volby „dobrovolné“. Povinné volby znamenají jenom to, že musíte přijít volbám, anebo zaplatíte pokutu. To, jestli do obálky vůbec vložíte lístek, nebo je všechny vyhodíte a nevolíte nikoho, je už jenom vaše věc. Povinné volby dávají občanovi najevo, že má přeci jen nějaké povinnosti, a není to jen placení daní. A hlavně – jak se ukázalo – povinné volby jsou relativně dobrou pojistkou proti populistickým stranám. Já bych k tomu u nás v Česku přistoupil pozitivně. Zavedl bych volební loterii. Každý, kdo by přišel k volbám, by od volební komise obdržel státní los a ústřední volební komise by před zraky diváků televize na závěr vytáhla deset šťastlivců, kteří by vyhráli zájezd do Austrálie, aby se mohli podívat, jak vypadají opravdu povinné volby. Tam totiž za neúčast můžete jít i do vězení.

Povinné volby u nás zatím nehrozí. Přinejmenším ale ti, kteří už léta nechodí k volbám, by pak neměli sedávat v hospodách a nadávat na poměry. Oni jsou totiž ty poměry.