Jedna ze základních manter demokracie zní, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Tuto tezi se vehementně snaží popřít Jakub Smutný v listopadoprosincovém čísle studentského časopisu Stisk , který je vydávaný na Fakultě sociálních studií MU v Brně (také např. na http://stisk.blog.idnes.cz/ ).
Píše zde : „...stejně tak se může svobodně rozhodnout každý zaměstnanec, jestli chce pracovat v podniku, kde je kouření povoleno. Kde je problém?“ Vážený pane Smutný, víte, kde je problém? Problém je ve vás. Vaše rada mi zní tak jako rada pro Ostraváky: „Stejně tak se může svobodně rozhodnut každý občan, jestli chce bydlet ve městě, kde je stále smog. Vždyť se může odstěhovat. A teď dokonce kamkoliv v EU.“ To není svoboda, to je šikana.
Kouřit ve veřejných prostorách je z hlediska moderního přístupu ke zdraví stejně nepřijatelné jako čurat do bazénu. To, co pisatel navrhuje, může znamenat taky to, že by měly být bazény, kde se čurat může a jiné, kde je čurání zakázáno. A člověk by si mohl vybrat. Jenže to je blbost, v bazénech se nečurá. Musíme totiž vycházet ze základního principu, že nekouřit je normální. Takže například ve Švédsku je jen 13 % kuřáků (absolutní zákaz kouření v restauracích a veřejných místech), ale u nás je to někde kolem 33 % (jakoby svobodná volba mezi restauracemi).
Ve skutečnosti však svobodná volba ve výběru restaurací neexistuje. Ta by nastala teprve ve chvíli, kdy by každá restaurace musela mít stavebně oddělenou kuřáckou a nekuřáckou část se stejným počtem stolů. Jeden příklad za všechny – v městské části kde bydlím, jsou tři hospody, což je celkem luxus, ale všechny jsou kuřácké. Moje svobodná volba je, že tam nechodím. Jestliže je někdo číšník a chce dostat v naší městské části práci, tak má svobodnou volbu – buď strávit nedobrovolně pracovní čas v zakouřeném prostředí, anebo zcela dobrovolně jít na pracák. Tak kde je problém?
Ten problém je v tom, že kouření je závislost a tak jako se většinová společnost nebude přizpůsobovat alkoholikům a heroinistům, neměla by se přizpůsobovat ani kuřákům. Ostatně sám Jakub Smutný tvrdí: „.a beze slova odporu si v případě potřeby odskočím zapálit ven“. Ostatně, restaurace je od slova obnovení, občerstvení. Do restaurace se člověk chodí občerstvit, napít, najíst, případně si zatančit či povykládat s přáteli. Ke kouření jsou kuřárny, a ne restaurace. To není šikana proti kuřákům, ať si svého koníčka klidně provozuji, ale ne na můj účet. Já třeba nemám nic proti lukostřelbě, dokonce je mi sympatická, ale pokud ji někdo bude provozovat v restauraci, kam chodím na pivo, nebude se mi to líbit.
