Ochrana přírody a odcizení

Ochrana přírody není v lidech geneticky zafixována, protože člověk musel s přírodními podmínkami bojovat v průběhu svého evolučního vývoje. Rozsah lidských duševních i tělesných schopností byl podmíněn a limitován vnějšími přírodními podmínkami

Dnes už není tak důležité poznat jedovaté byliny od jedlých nebo najít pramen vody jako spíš ovládat všechny funkce nejnovějšího mobilu a řídit auto. Úbytek přímých kontaktů s přírodním prostředím přináší negativní důsledky jak pro schopnosti a ochotu pomáhat k zachování přírodního prostředí, tak pro dosažení optimálního psychického i fyzického rozvoje u každého lidského jedince. Nové vědecké poznatky o přírodě a její ochraně zůstávají v oborové izolaci a nejsou nijak propojeny na reálný život současných dětí a mládeže. Průzkumy prováděné ve školách prokázaly, že těžiště současného ekologického vzdělávání, výchovy a osvěty spočívá převážně v poskytování informací o přírodním prostředí, které jsou předávány slovy a obrazy. Takové informace jsou z hlediska reálného života neplnohodnotné a deformované. Ekologické vzdělávání je zahajováno většinou až ve věku, kdy už děti mají upevněné návyky interiérového konzumního životního stylu. Je opravu třeba zastavit odcizování dětí ale i dospělých onomu skutečnému reálnému životu v tradičních společenských i přírodních vazbách. Já jsem měl ještě to štěstí, že jsem vztah k přírodě získal částečně ve škole, částečně od rodičů, ale hlavně – hlavně ve skautu. Svět fantasty her, mobilů a virtuální reality současné mladé lidi natolik odcizil skutečnosti, že setkání s přírodou je pro ně vlastně šok. Chybí předškolní i školní systém výchovy k návykům skutečně tvůrčího jednání ve prospěch zbytků původnějších přírodních společenstev. Pěstování pokojových květin, anglických trávníků a zvířat v klecích nemůže stačit. Ukazuje se vstřícnější postoje mají mladí lidé k ptákům a savcům, než k bezobratlým a k rostlinám. Často jsem svědek toho, že lidé jsou schopni věnovat opravdu nemalé úsilí, peníze a čas na ochranu jedné zraněné vlaštovky a zůstávají zcela neteční k likvidaci celých vzácných společenstev stavbami supermarketů a dálnic. Co tedy vlastně dělat ? Námětů a možností je řada. Řeknu jen jeden – sázet stromy. Myslíte si, že je možné, že děti projdou celým systém školní ekologické výchovy na základní a střední škole, ale nikdy nezasadili ani jeden strom? A vůbec netuší jak se to dělá? Takových dětí je naprostá většina. A co vy – zasadili jste strom?