Martan je Marťan

Není hezké si dělat z někoho pomateného šoufky a už vůbec není hezké, když si někdo dělá legraci z cizího jména. Ovšem člověk, který vydá své bláboly za peníze Ministerstva zemědělství, Plzeňského a Jihočeského kraje s doslovem obou hejtmanů a Václava Klause, si asi nic jiného nezasluhuje.

Petr Martan vydal knížku „Suchá opona Šumavy“ s podtitulem „Přeměna krajiny - která se neměla stát.“ (Čkyně, 2011). Knížka se tváří jako vědecká práce, ale ve skutečnosti je to jen snůška domněnek a frází. V textu autor hojně a nepřesně cituje ( například i mne), ale v odkazech většinou zdroje těchto citátů nemá. V knize snaží dokázat, že prales vzniká díky lesnické péči ( na příkladu Boubína) a že samovolná generační přeměna šumavských horských smrčin je novodobá tragedie. Nehodlám se zabývat vyvracením omylů a falešných tvrzení, to by vydalo na celou knihu obdobného rozsahu. Podívejme se spolu jen na některé detaily.

V Martanově díle můžeme najít i takovéto perly (str. 90) : „ Výsledné krize lidstva jsou důsledkem nerovnováhy světových informačních vlivů. Informace podobné kvality se v kolektivním nevědomí sdružují do souborů -archetypů (symbolů).“ Pokud se nad touto větou zamyslíte, dojde vám poměrně brzy, jaké závažné sdělení obsahuje, totiž - žádné. Jediné co se vám vybaví, že autor musí být Marťan.

Některé kapitoly autor uvedl dvoj- či trojveršími. Pokud je dáte za sebou (v tom pořadí jak jsou vytištěny) vznikne z toho svérázná báseň ve stylu Járy da Cimrmana. Posuďte sami :

To se nemělo stát

Bory šumí po skalinách

smrčiny pějí tesklivou píseň

jíž lesníkovo srdce mocně je zasaženo

Horské smrčiny se rozpadly za 15 let

přerozeně by to trvalo 150 let

Zatím nemůžeme odpustit a nezapomeneme

Na troskách ekosystémů

v srdci suchých hvozdů

na půdě s bolavou historií

za železnou oponou

se zrodí Divoké srdce Evropy ?

Prášilské hřebeny

má Ždániska !

Půjdu za nimi a pravdu jim povím !

Kniha nepostrádá i jisté prvky hyenismu. Lesníka, který se zastřelil zřejmě proto, že v jeho evidenci bylo objeveno vysoké manko, vydává autor bezostyšně za oběť bývalého vedení správy NP Šumava, které dopustila gradaci kůrovce, na kterou se již nemohl déle dívat. Sprostější využívaní tragické smrti jsem ještě neviděl.

S podivem ovšem nese knížka i jistou dávku (možná nechtěné) sebekritiky a ironie. Na str. 27 se můžeme dočíst toto : „Ředitel Krejčí odstoupil ze své funkce (1.11.2011). Toho dne v podvečer se objevila rudá záře nad Vimperkem v intenzitě dávno nevídané. A tak přeci – zázraky se dějí. A že se tak stalo na den Dušiček. V tom můžeme spatřovat projev duchovní energie odešlých lesníků, jejichž smysluplná práce byla na území parku zneuctěna.“

Odmyslíme-li si to, že uvedené datum dosud nenastalo a že dušičky jsou druhého listopadu, můžeme uvedený odstavec (který rozhodně není vytržený z kontextu) vyložit pouze takto :

Bývalí komunističtí funkcionáři, kteří za ředitele Krejčího alespoň drželi ústa, po jeho odchodu začali zdvihat hlavy, což se symbolicky zobrazilo v uvedené rudé září. Autor vůbec nepopírá, že k nim taky patří.