Lhostejnost ?

Dave Meslin, kanadský žurnalista a aktivista, ve svém příspěvku, který přednesl v roce 2010 v Torontu o takzvané lhostejnosti k veřejným záležitostem, velmi pěkně ukazuje na kořen věci. Především dosti přesvědčivě dokládá, že to není lhostejnost a nezájem, které vedou většinu lidí k pasivitě ohledně lokální politiky, ale jsou to překážky, které jim stojí v cestě.

Lidé se málo zajímají o své okolí, protože existují určité objektivní bariéry. Meslin je rozdělil je do těchto bloků:

1. radnice

2. veřejný prostor

3. media

4. nedostatek kladných hrdinů

5. politické strany a volby

Meslin soudí, že pokud radnice informace vůbec zveřejňuje, pak takovým způsobem, že jí naprosto nezáleží na tom, zda lidé budou mít zájem se o věc zajímat. Většina informací se dostává ven přes takzvanou úřední desku nebo přes oficiální inzeráty, které jsou nudné a podstata informace (například kdy a kde se co koná) je ukryta uvnitř zcela nezáživného textu, který spíše naznačuje, že radnice o účast občanů nemá vůbec zájem (což je často skutečně pravda).

Veřejný prostor je obsazen reklamou. Reklama nasazuje určitou laťku, jak se v dnešní době komunikují různé záležitosti. Jestliže radnice nepodává informace v kvalitě a intenzitě, které dosahuje alespoň průměrná reklama, nic se k lidem nedostane. Často na obecních budovách a v obecních médiích bývá reklama větší a nápaditější, než podstatné informace z dění obce.

Samotná média podávají veřejné záležitost a lokální politiku jako „divácký sport“, tj. informují o událostech na radnici, jako by lidi mělo zajímat pouze to, zda někdo urazil starostu či zda některý zastupitel pozvracel schody, ale už vůbec ne to, co bylo podstatou jednání. Pokud je v mediích článek o nové knize, divadle či restauraci, vždy se čtenář dozví, kde a kdy se akce koná, nebo jak se tam dostane. Když je článek o kampani za cyklostezky, nedozví se ani, kdo ji pořádá a jakou má kontaktní adresu. Podobné je to s usnesením obecního zastupitelstva. Jestliže novinář, který je za to placen, není schopen rozlišit podstatné a nepodstatné z projednávaných věcí, jak toho má být schopen běžný občan, který má své zaměstnání.

Meslin se samostatně zmiňuje o roli kladného hrdiny. Zdrcující většina lidí si myslí, že aby se věci pohnuly, musí se objevit kladný hrdina, který problematiku zdvihne a podobně jako Kristus bořil stánky kramářů v chrámu Páně, nebo jako král Artuš zdvihl Excalibur. No, a oni se k němu pak přidají. Mnoho lidí si myslí, že pokud by oni měli být ti, kteří daný problém zdvihnou, mělo by se objevit nějaké tajné znamení či ruka píšící „Mene tekel“, aby bylo jasné, že právě oni mají být ti vyvolení. Netuší, že v lokálních záležitostech obce je vyvolený každý. Taky si neuvědomují, že „hrdinství“ je ze své podstaty dobrovolná aktivita, že jim za ni nikdo nezaplatí, a často ani nepoděkuje. Tato překážka ovšem je na straně občana a nebo snad školy, která ho to nenaučila.

Poslední překážku vidí Dave v politických stranách. Jsou to z podstaty věci uskupení usilující o moc, a z tohoto podhledu je celkem logické, že je zajímá, co si lidé myslí, co si přejí. Problém ovšem nastává, že politické strany si zjišťují pomocí průzkumů naprosto přesně, co lidi chtějí a to jim také potom říkají. Neuvědomují si, že je to vlastně recyklace idejí a myšlenek, která vůbec nic nového nepřenáší. Strany musí generovat odvážné a nové myšlenky, za kterými lidé půjdou. To se však neděje.

Problematice hrdinství se věnuje také Filip Zimbardo (například Respekt 41/2011). Ano, to je ten psycholog, který dělal známý stanfordský vězeňský experiment, kdy jedna skupina studentů představovala dozorce a druhá vězně. On pak musel experiment předčasně ukončit, protože „dozorci“ začali „vězně“ skutečně týrat. Nyní se věnuje fenoménu hrdinství, zkoumá jak se hrdinové „rodí“, jak se dají vyhledávat, a zda se dají lidé k hrdinství vychovávat. I zde prováděl experiment, kdy se studentů ptal, zda by byli ochotni lhát etické komisi university, aby bylo možno uskutečnit pokus, který je v rozporu s etickým kodexem, ale mohl by přinést převratné výsledky. V naprosté většině studenti tvrdil, že etické komisi by za takových podmínek nelhali. Když potom uspořádal jakoby opravdový pokus s jinými studenty, a studenti měli jít k domnělé etické komisi vypovídat doopravdy, většina z nich zalhala, protože měli přislíbeno, že se na grandiózním pokusu budu moci dlouhodobě podílet. Ty, kteří přesto odhalili, že se na universitě chystá neetický pokus, označil Zimbardo za hrdiny (bylo jich 10 %). Jeho výzkum ukázal, že lidé se často podvolí systému, než aby mu vzdorovali, ale ne proto, že by jim hrozil nějaký trest, šikana či ústrky. Prostě proto, že nechtějí vyčnívat.

A co z toho směrem k obcím a lidem u nás? Dvě věci – ti na radnici by měli dbát, aby občany motivovali ke spolupráci a nebáli se toho a ti „ před radnicí“ by se neměli bát si o to říct, ba to vyžadovat a zato i bojovat. Všude se povaluje nějaký ten Excalibur.