Kouření, kouření, ach to je těžká věc

Oficiální statistiky udávají, že v roce 1994 bylo mezi třináctiletými 6 % kuřáků, v roce 2010 již 10%. Studie ESPAD, která probíhala v celé EU, se zaměřila na středoškolské studenty ve věku šestnácti let. U reprezentativního vzorku téměř čtyř tisíc studentů v ČR zjistila, že 24-27 %, což je prakticky čtvrtina, jsou pravidelní kuřáci.

 Jinými slovy, ve věku týnejdžerském jsou závislí na nikotinu. Zajímavé je, že se sice o škodlivosti kouření, zejména cigaret mluví a píše dost často, avšak to, že na nikotinu vzniká těžká závislost, která je horší než u heroinu, se moc nepíše. Téměř 80 % osob, které pravidelně kouří cigarety, si během několika měsíců vytvoří závislost.

Zatímco cigarety ve většině evropských zemí ztrácejí na popularitě a počet kuřáků mírně klesá, Česko zůstává dále rezistentní. Je zjevné, že je zde nějaká chyba. Nějaká systémová chyba. Domnívám se, že ty chyby jsou nejméně tři.

První chyba je, že reklama na cigarety je sice omezená, ale přesto existující. Nevolám po cigaretách zabalených v hnědém kartonu bez názvu, tak jako to zavedli v Austrálii. Ale baner na trafice: Zde k dostání cigarety XXX, je sám osobě velkou reklamou. Tvrdívá se sice, že kvůli reklamě nikdo kouřit nezačne, ale pravdou je, že pokud se s něčím setkáváte každý den, začnete to považovat za běžnou součást života.

Druhá chyba je, že se kouření neomezuje. Někteří volající po svobodě tvrdí, že je to osobní věc každého jedince. Tyto výkřiky však mají tři háčky. Za prvé, po vzniku závislosti není rozhodování kuřáka svobodné, ale závislé na droze, které ho ovládá. Za druhé, omezuje tím svobodu druhého, který musí sedět v zakouřené místnosti.

 A za třetí, svoboda poškozovat si vlastní zdraví je ve všech civilizovaných společnostech omezená. V autě musíte použít pásy, v hlučném prostředí nesmíte pracovat bez chráničů sluchu. Stejně tak by svoboda sebepoškozování kouřením měla být omezena. Minimálně ve veřejných místnostech (zejména v restauracích). Každá restaurace by měla být primárně nekuřácká, ale může mít i stavebně oddělenou kuřáckou část. Stačilo by zavést malou daň. Podobně jako v Británii by si kuřácké hospody musely zakoupit speciální licenci a z každé židle by platili státu kuřáckou daň. Počet „kuřáckých židlí“ by mizel jak houby bez deště.

Chyba je ovšem taky v osvětě. Zdánlivě se udělal velký krok, protože na každé krabičce cigaret se dočtete, že kouření škodí zdraví. Čas od času se na billboardech objeví usměvavé tváře různých politiků, kteří ledacos slibují. Když odečteme peníze od sponzorů a z korupce, je tato kampaň financovaná ze státních peněz. Ještě jsem neviděl billboard, ze kterého by se usmíval, nebo raději mračil primář plicního oddělení a varoval před kouřením. Za státní peníze. Tvrdím, že státní kampaň proti kouření je mizivá až nulová. Porovnejte s kampaní značky Klasa, která je financovaná ze státních peněz, ale nepřináší vůbec nic, protože výrobek s touto známkou se vůbec neliší od výrobku, který ji nemá.

Stejně jako nemůžeme věřit protikorupční etos stranám, jejíž čelní představitelé jsou stíhaní pro korupci, nemůžeme věřit ani protikuřácké tažení vládě kuřáků, která kuřáky skrytě podporuje.