Ze tří elementárních potřeb lidského vzdělání tradovaných už za starého Říma, z tak zvaného trivia, už nezbylo mladé generaci nic. Ne že by to neuměli, gramotnost je téměř všeobecná, ale k vytouženým cílům školáků patří spíš trojice v názvu tohoto textu.
Jistě čekáte, že bude následovat tiráda na téma ó tempora, ó mores, ta mladá generace, to za našich mladých let nebývalo atd. No, nebývalo, protože nebyly počítače, nebyly mobily a jiné. Ovšem lenošní a zmlsaní jsme byli taky. Nakonec jíst a spát, to byly jedny z mála činností, které za „socíku“ byly oficiálně povoleny. Vzdělání bylo také povoleno (ba nařizováno), avšak dosáhnout vyššího stupně vzdělání bylo obtíženější než dnes. Dnes neznám nikoho, kdo by měl aspoň trochu předpoklady, který by se na školu nedostal. Ale o vzdělání, ať již triválním nebo jiném, jsem psát něchtěl. Chtěl napsat o dobrovolné práci. Před devětaosmdesátým byla práce samozřejmost a vlastně povinnost. Byla to tak trochu umělá zaměstnanost. Dnes se mi zdá, že je spíš umělá nezaměstnanost. Vystuduj si, snaž se. Ale co budeš pak dělat, to nás nezajímá! Ale tak to být nemá! Přece práce není jen metoda, jak přijít k penězům.
Za minulého režimu se podařilo docela zprofanovat dobrovolnou práci. Lidé byli manipulováni „dobrovolně“ dělat něco, na čem jim ve skutečnosti vůbec nezáleželo (nástěnky, akce Z, pionýrské schůze).Toto dědictví se v naší společnosti táhne dodnes. Zatímco v Česku 15 % obyvatel udává, že se alespoň jednou měsíčně angažuje v dobrovolnické práci pro společnost, tak ve Švédsku je to 48 % obyvatel. Je pravda, že většina této dobrovolné činnosti se koná ve prospěch sportovních klubů a zařízení. Na environmentálně orientovaných aktivitách se účastní pouze 6,6 % (ve Švédsku 12,1 %, v Rumunsku 1,0 %). Čím to je?
Environmentální občanská sdružení mají velmi různorodou organizační strukturu. Například jsou to občany zcela spontánně založené skupiny, které se schází proto, aby se ve volném čase zabývaly řešením konkrétního problému či kauzy týkající se ochrany životního prostředí, např. Nebojsa z Bavor u Mikulova – organizace, která řeší problematickou trasu dálnice „pod okny“. Druhým výrazným typem jsou profesionální organizace (např. Greenpeace), které mají výhradně profesionální zaměstnance a pevnou zaměstnaneckou strukturu. Mezi těmito se pohybují poloprofesionální organizace, které mají jak členy, tak zaměstnance. A právě tady se neobejdeme bez práce dobrovolníků. Dobrovolnická práce má však svá úskalí:
První se dá nazvat: Co byste ode mne chtěli, když mne neplatíte.
Dobrovolník často pracuje na půl plynu a při problémech, které se vždy v životě vyskytnou (rodinné problémy, problémy ve škole) odchází od rozdělané práce bez výčitek svědomí.
Druhé úskalí můžeme nazvat: Chci dělat jen důležité věci!
Dobrovolník má jiné priority, které se nemusí shodovat s prioritami občanského sdružení. Byla za námi jedna paní, které chtěla po lese sbírat odpadky a strašně se naštvala, že nic takového neorganizujeme. Je třeba najít organizaci věnující se činnostem, které člověku připadají důležité.
Třetí úskalí: Vy organizujete, já pracuji a za nic neručím.
Dobrovolník nechce (a často ani nemůže) nic organizovat a očekává, že mu někdo bude organizovat práci. Často není zřejmé, že vysvětlení práce, trvalé vedení a kontrola dobrovolníka může zabrat (aspoň zpočátku) víc času, než když to kmenový pracovník udělá sám.
Nemyslím, že si současná vládní garnitura vůbec uvědomuje, že lidé sice mohou pracovat dobrovolně, ale musí mít buď nějaké zaměstnání a nebo jiný zdroj příjmů (třeba rodiče), aby se dobrovolné práci mohli věnovat. Přitom by stačilo, kdyby stát těmto dobrovolníkům platil nejnutnější životní náklady, dokud budou pracovat pro společnost, a také platil těm, kteří jim takovou smysluplnou práci připraví. Pokud tady tato možnost nebude, zůstanou mladí u toho, co jeden zoufalý sprejer vytkl před závorku: „Jíst, spát a počítač.“
