V květnu 2009 jsem se společně s kamarádem vydal na pěší túru po banátských vesnicích. Že nevíte co to je ?
Inu to bylo tak. Na začátku devatenáctého století se při Dunaji, nedaleko Železných vrat usadilo několik skupin českých osídlenců, kteří zde se souhlasem a určitou podporou mocnářství zbudovali své vesnice.
Vzhledem k tomu, že se tomu kraji říká Banát, ujalo se pro české vesnice označení český Banát, i když to není příliš přesné. V době po druhé světové válce odešla značná část zdejších Čechů zpět do Československa, osídlit tehdy volné vesnice po odsunutých Němcích. V době čaušeskovského socializmu byly tyto komunity zcela odříznuty od světa a až na malé výjimky i od kontaktů s krajany. Po převratu se většina krajanů rozhodla přestěhovat do Česka, anebo alespoň se tam na delší dobu přesídli za prací. Ti. co zůstávají, jsou tam z vlastní vůle a nebo se kvůli stáří už na stěhovaní necítí. Po revoluci do Banátu hodně lidí z republiky zavítalo, aby se podívalo, jak se u nás žilo před mnoha a mnoha lety. Jak se oře s koněm, jak se dojí krávy, jak se mele obilí na vodním mlýnu. Trochu jako skanzen. Dnes už se tam snad jezdí také pro něco jiného. Pro krásný zážitek z rumunských hor, pro pohostinné ubytovaní a dobré stravování u našich krajanů. My jsme začali v Eibentalu, což zní sice německy, ale je to česká vesnice, Po uzavření dolů v roce 2003 je zde jen docela málo obyvatel a celkově je poznat skleslá nálada na pozadí rozpadajících se těžebních zařízení. O dvacet kilometrů dál je osada Bigr, kde už je o poznání radostněji. I děti potkáte jak ženou domů krávy z pastviny. Z Bigru je to docela perná cesta na Rovensko, které leží skoro v tisíci metrech nad mořem. Je to jistě nejmalebnější zdejší česká vesnice. U Veverků, kde jsme se ubytovali, rozhodně nepanuje chmurná nálada. V typické třígenerační rodině všichni pracují, ale mají k dispozici traktor, terénní jeep a ledasjaké moderní polní nářadí. Pan Veverka provozuje i malou pilu a s chloubou dodává, že k němu jezdí řezat i Rumuni. Patří jim tady i volně se pasoucí prasata, krávy koně, králíci i slepice. Mají krásnou dřevěnou ubytovnu s výhledem do krajiny, jakému není rovno. A když si zatopíte, budete mít sprchu s teplou vodu! A až vám řeknou cenu za ubytování, tak vám polezou oči z důlků. Bude si totiž myslet, že zapomněli připsat nulu. No, a platit můžete na stole v českých. Gernik je osada rozcouraná po kopcích a údolích, ale mají zde všechno, obecní úřad, knihovnu, školu, kulturní dům i hospodu s točeným pivem a se Švejkem na stěně. Bydleli jsme u pana Maška přezdívaného Zelí, který nám promítl a po té i poskytl DVD s filmem Piemule, což je film o zdejším životě našich krajanů v osmdesátých letech minulého století. Vrchol všeho našeho putování bylo ubytování u Eliášů ve sv. Heleně, kde vyhlášená kuchařka paní Eliášová předvedla svoje kulinářské umění a nádherně jsme se vyspali v kanafasu. Zpátky do republiky jsme se dostali díky pravidelné lince pana Hrůzy, který jezdí vždy v neděli přímo ze sv. Helelny až do Žatce.
