Důchodce ve vrtulníku

Miloš Zeman se prolétl nad Šumavou, ale tvrdí , že  obraz neměl zkreslený, protože hovořil se svými přáteli, kteří ho prosili, aby zachránil Šumavu. Škoda, že  nelétal nad Českomoravskou vysočinou, udělal by líp. Z vrtulníku se totiž o Šumavě nedá dozvědět nic

V době,kdy kongres Spojených států vyhlašoval první národní park na světě, Yelowstonský národní park, a k jeho ochraně povolal speciální oddíly armády USA známé jako Rangers, tak v té době už  půl století existovaly na paství Bukvojů v jižních Čechách dvě  přírodní rezervace Žofinský prales a Hojná voda. K jejich ochraně stanovil hrabě svoje lesníky.  Základní myšlenka obou počinů byla zhruba stejná: ponechat pro příští generace  alespoň část území, kde bude vládnout „divočina“ a kde se do přírodních procesů nebude míchat člověk. Tento základní princip byl ale v obou případech rušen. V Americe  pro zábavu turistů začali  například přikrmovat medvědy a vlky, čímž zcela rozvrátit jejich životní cykly, v Čechách zase po polomu v Žofinském pralese popadané dřevo urychleně odvezli.

Přesto si myslím, že se  americký  přístup k ochraně rozsáhlé  a svéprávné divočiny od evropské ochrany malých a na lidskou vůli či nevůli odkázaných malých kousků zásadně liší. Podle amerického konceptu se chrání lidskou činností nedotčená či málo dotčená přírodní uzemí v rádu tisíců čtverečních kilometrů aniž by nutně bylo stanoveno, jak má příroda vypadat. V evropském konceptu přichází člověk aby mistroval přírodu, neustálými zásahy ji nutil, aby byla stále „přírodnější“ a „hezčí“.  A pokud se příroda vyjí jinak, považuje se to

div ne za katastrofu.

Velmi plasticky se to ukázalo na ochraně Šumavského národního parku. Ten byl vyhlášen po politických změnách v devadesátých letech minulého století a využilo se dvojí výjimečnosti. Především toho, že území bylo po desítky let hraničním pásmem s velmi omezenými přístupem a také toho, že vlastnické poměry byly zcela rozvráceny vystěhováním německého obyvatelstva a  následným znárodněním. Díky tomu se , po převratu, naskytla historicky ojedinělá šance toto území vyjmout zpod přímého každodenního vlivu člověka a alespoň jádrových zónách ponechat přirozenému vývoji. Bohužel se ale zmeškala šance předat ochranu armádě či policii, například červeným baretům, které po rozehnání demonstrace na Národní řídě neměli vlastně nic kloudného na práci. Místo toho vznikla správa Národního parku Šumava, od první chvíle zcela v rukách lesníků. Z počátku se zdálo, že přeci jen osvícení lesníci budou mít navrch a že koncept neregulované divočiny dostane zelnou. Nástupem inženýra Žlábka do vedení parku ovšem bylo obráceno kormidlo. První zóna, navržena zprvu velmi velkoryse byla „rozehnána“ do  135 samostatných malých „čurapajzlíků“  zcela obkroužených ochrannou rukou lesníků, dávající divočině smrtelný záraz. Lesničtí typologové vyhledali ty „nejechtovněší“ malé kousky přirozené divočiny, nejpravější původní porosty, které je třeba chránit jako oko v hlavě a vše ostatní je třeba „cílevědomě“ přeměňovat  a zlepšovat. Do toho se vlomili starostové šumavských obcí, kteří, ač  původem náplavy odkudkoli, prohlásili se za nejpravější domorodce, srostlé se Šumavou pupeční šňůrou. Proto požadovali aby byla Šumava přeměněna v zábavní park pro turisty, kteří by jim přinášeli peníze. Nechceme mrtvé stromy, nechceme kůrovce volali.

Po dalších dvou změnách ředitelů národního parku se do vedení dostal ing. Krejčí,který ač sám lesník, má celkem jasno, kam by park měl mířit. A tak v rozbouřených politických vodách vede plavidlo národního parku k velké, člověkem neovládané divočině, kde bude spolu žít kůrovec i smrk, srnec i rys, starosta  i turista. Zda nenajede na mělčinu či skalisko to nevím, ale za pokus to stojí.

Česká ochrana přírody se svoji Evropskou tradicí se ovšem nemá za co stydět a to, že v po staletí intenzivně osídlené krajině se úspěšně chrání tu pěnovcové prameniště, tu skalní výchoz, tu malý mokřad není nesmyslné příštipkaření, ale  jiný, bezesporu smysluplný, koncept.  Zde není nevhodné podnikat celou řadu tzv. managementových  opatření, které mohou kompenzovat vlivy kulturního okolí či simulovat  využívaní v minulosti jako byla pastva či sečení.

A tak si myslím, že u nás máme ideální možnost kombinovat ochranu velké divočiny  s ochranou celé spousta malých divočinek.  Nesmíme si to ale plést  a zaměňovat. A je také nezbytné  být konsistentní a neustále nepřehazovat kormidlo. Vždyť jedno volební období ba i jeden lidský věk je pro přírodu  jenom okamžik.