Náš t.č. prezident má obavy, aby se Sudeťáci nepoprali o majetek, o který přišli. Toho se nebojím. Obává se také , že mohou být zrušeny Benešovy dekrety z důvodů porušovaní Listiny základních práv Evropské unie. To nemohou, protože neexistují.
Než vysvětlím z čeho pramení moje jistota o zrušení dekretů, zopakujme si nejdůležitější fakta: Ústavním zákonem č.57 /1946 byly Prozatímním národním shromážděním všechny prezidentské dekrety prohlášeny za zákony nebo ústavní zákony a staly se tak plnohodnotnou součástí československého a následně českého práva. Tedy už v názvu mého článku je zjevný nesmysl. Dekrety nemohou být zrušeny , zrušeny mohou být ( a to zákonným způsobem) jen zákony a ústavní zákony. A zákony, jak známo, nejsou Benešovy ani Masarykovy, ale Československé nebo později České. Z tohoto pohledu jsou spekulace na téma, jestli byl Beneš v době vydávaní presidentských dekretů právoplatným prezidentem jsou obehranou písničkou na falešnou notu. Je asi vhodné uvažovat i o tom, že majetek vysídlených německy mluvící obyvatel nepřipadl Československu náhodou. S myšlenkou vysídlení Němců z území Československa ani nepřišli Češi či Slováci. Přišel s ní prvně Georges Montandon – Švýcar, a to už za první světové války.V průběhu druhé světové války ji prosazoval Stalin a souhlasil s ní i Churchil. Anglie tím evidentně chtěla zakrýt svůj fatální omyl při podpoře rozkulačení Československa Němci. President Beneš se s vysídlením ztotožnil až po roce 1941, kdy se na území protektorátu rozpoutal Haydrichův teror. Prezidentské dekrety/ zákony týkající se odsunu Němců a jejich majetku pouze naplňovaly rozhodnutí vítězných mocností a dávali mu právní rámec. Českou ostudou není ve skutečnosti ani vydaní dekretů ani odsun sám, ostudou jsou nepravosti a zločiny , které se v jeho průběhu odehráli a hlavně a především fakt, že vysídleny byli i lidé , kteří za své antifašistické myšlení prošli koncentračními tábory a dokonce i Židé, jejichž jediným prohřeškem bylo, že mluvili německy. Při diskusích o dekretech/zákonech je třeba mít na paměti i to, že naprostá většina dekretů se týkala úplně jiných problémů, nesouvisejících s odsunem Němců . Sudetoněmeckým svazům ve skutečnosti nejde o zrušení všech dekretů, ale jen několika dekretů (č. 5, 12,22,100,101,102,103,108 ) a to právě těch, které se zabývají občanstvím , konfiskací majetku a odsunem. Dokonce to vypadá , že jde jen o ten, pojednávají o konfiskaci majetku (č.108). Jde tedy o majetek a nikoliv o jakousi historickou spravedlnost. Ale Německé majetky byly součástí válečných reparací. A pokud by se sáhlo do reparací, tím by se musela otevřít Pandořina skřínka Jaltské a Postupimské konference a další a další. Mluví se nesmyslně po zrušení či zachování „všech dekeretů“. Copak jde skutečně i o dekret (zákon) č. 80 „O opětném zavedení středoevropského času“ nebo dekret (zákon) č.97 zakládající právní status České filharmonie. Ano, jsem proti navracení majetků konfiskovaných před únorem 1948. Jenže klíčem k jejich navracení není Lisabonská, ale Postupimská smlouva. A ta byla podepsaná v roce 1946! A teď již k tomu zrušení.V českém právním řádu najdeme platné zákony z první republiky, z poválečného období , ale i z období socialismu. Potupně jich ubývá a jsou nahrazovány novými právními normami. Například dekret. 135 /1945 „ o zřízení pobočky lékařské fakulty University Karlovy v Plzni“. může být klidně rušen. Může to být zákonem, či novelou zákona. Tak jako lze téměř z jistotou říci, že jednoho dne budou nahrazeny a tím pádem zrušeny všechny zákony z doby první republiky, lze také konstatovat, že budou zrušeny i zákony (prezidentské dekrety) z první poloviny čtyřicátých let. Úplně všechny a bez výjimky. Ale bude to možná nějakou chvíli trvat. Do té doby však budou nepochybně platit.
