Komunismus ve většině "socialistických" zemí padl. Zůstal pouze v Číně a Vietnamu jako mocenská šlupka pro kapitalismus 19. století. A na Kubě a KLDR se zvrhl ve feudální komunismus. Rodinní vládci - Castrovci a Kimové o všem rozhodují a ostatní poddanní posluchají jejich moudrým radám. To proti čemu v počátcích komunisté bojovali, nyní sami dělají. Ne skupinka buržoů, ale rodinné dynastie, vlastnící celé státy a jejich obyvatele, rozhodují o každodenním bytí svých poddaných.
Komunismus padl, ale nevymizeli komunisté; ti se často převtělili v nové vládce, kteří nadále vládnou "demokraticky" pomocí "voleb". Jaké je vlastně situace v postkomunistických zemích? Začněme postsovětskými státy:
V Arménii byli první dva presidenti členy komunistické strany. Teprve třetí president jejím členem nebyl.
V Ázerbjadžánu byl přes dvacet let president Hejdar Alijev, ale jako lídr Ázerbjadžánské komunistické strany ovládal republiku už od roku 1969. Nyní je presidentem jeho syn Ilham, a s ohledem na situaci v tomto státě a moci rodiny Alijevových se zdá, že další následník presidentského křesla se bude jmenovat opět Hejdar Alijev. Ázerbajrdžán je rodinné léno, kde se bez souhlasu vládnoucí rodiny nehne aní stéblo trávy. Na to dojel či spíše naletěl i " pirát z Prahy" - Viktor Kožený.
V Bělorusku vládne diktátor - president Alexandr Lukašenko. Člen KSSS, který v roce 1991 podporoval pučisty proti Michailu Gorbačovovi. Byl rozhodně proti rozpuštění Sovětskéhon svazu; stoupence běloruské nezávislosti nazýval zradci a agenty imperialismu. Jako jediný poslanec Nejvyššího sovětu SSSR hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv z 8. prosince 1991. V letech 1991 - 1994 byl nadále poslancem Nejvyššího sovětu, kde proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí. Pak zjistil, že je lepší být presidentem, než pouhým poslancem a v červenci 1994 se nechal zvolit presidentem Běloruska. Zchudlou část běloruské společnosti si získal příslibem ukončení tzv. zlodějské privatizace a utužení politických a ekonomických vztahů s Ruskem. Vyniká v pronásledování politických odpůrců a dosvědčenou smrtí svých odpůrců.
Gruzie prožila po pádu komunismu jedno z nejhorších období z postsovětských republik. V roce 1990 byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany a prvním presidentem se stal disident Zviad Gamsachurdia. Ovšem jeho pojetí vládnutí bylo trochu problematické. Byl svržen ozbrojeným pučem 22. prosince 1991. Spekuluje se, že puč byl řízen sovětskými ozbrojenými složkami. Během puče zemřelo 113 lidí. Po něm nastoupil bývalý šéf Komunistické strany Gruzie a bývalý Gorbačův ministr zahraničí Edvard Ševarnadze. Gamsachurdia se v srpnu 1993 tajně vrátil do Gruzie a soustředil se na boj proti Ševardnazemu. V říjnu 1993 se rozhořela regulérní občanská válka. 20. října do Gruzie vstoupilo 2000 ruských vojáků aby podpořili Ševarnadzeho. Díky této vojenské pomoci občanská válka rychle skončila - 9. listopadu.
13. prosince 1993 Gamsachardia umírá. Je nalezen s prostřelenou hlavou ve vesnici Chibula. Sebevražda, vražda?To nikdo neví. Edvard Ševarnadze vládl jako president do roku 2003, kdy ho "růžová revoluce" donutila odstoupit. Novým presidentem se stál Michail Saakašvili, který studoval ve Francii, USA, Itálii a Nizozemsku. Ale i ten začal omezovat svobodu tisku. V roce 2006 opět v Gruzii vypukly demonstrace, při níž demonstranti žádali odstoupení presidenta. Přesto Saakašvili v květnu 2008 vyhrál volby. Ihned po volbách, se Saakašvili pokusil navrátit do lůna Gruzie Jižní Osetii. Saakašvili se naivně domníval, že bez problémů zvítězí. Ale zapomněl na Rusko, které se přidalo na ochranu Jižní Osetie a Gruzínce donutilo ustoupit. Po porážce museli Gruzínci usídleni v Jižní Osetii oblast opustit. Ruská vojska v Jižní Osetii a Abcházii už zůstala.
Kazachstán vyhlásil ze všech nástupníckých států svou nezávislost jako poslední. Presidentské volby v roce 1991 vyhrál vůdce místní komunistické strany, který ovládal veškerý tisk - Nursultan Nazabarev, který vládne pomocí korupce, nepotismu, nedemokratickým zfalšovaným volbám dodnes. Jeho režim je protidemokratický a autoritativní. Z ropných zisků buduje nové hlavní město Astanu. Už nyní se uvažuje kdo bude jeho nástupcem, když nemá mužského potomka, ale pravděpodobně to bude jeho nejstarší dcera - Dariga.
Prvním presidentem Kyrgystánu se stal Askar Akajev, člen KSSS a president Kyrgysské akademie věd. Vládl až do roku 2005 kdy byl smeten tzv. Tulipánovou revolucí. Po něm se stal presidentem Karmantek Bakijev. Vydržel pět let a po sfalšování voleb v roce 2009 a krvavých nepokojích (odhaduje se že šlo o stovky až tisíce mrtvých), byl donucen opustit Kyrgystán a odletěl do Kazachstánu. Po něm nastoupila Roza Otuubajevová, členka KSSS od roku 1981, v osmdesátých letech působila jako sovětská velvyslankyně v Malajsii. K moci se dostala spíše státním převratem nebo revolucí. V roce 2010 se stal presidntem Alamzbek Atambajev, člen Sociálnědemokratické strany Kyrgystánu. S ohledem na věk se dá předpokládat, že byl i člen komunistické strany.
Moldávie je nejchudší stát Evropy. A do vínku, po rozpadu SSSR, dostala problém s Podněstřím, které se za pomocí Ruska odtrhlo a na odtrženém území vznikla Podněsterská moldavská republika, kterou nikdo neuznal. První president Marian Lupu, byl nejdřív členem Komsomolu a od roku 1981 člen KSSS. I jeho nástupce Nicolae Timofti byl členem stejné strany.
V roce 1992 vypukla v Tadžikistánu občanská válka a tehdejší president Rahmón Nabijev v obavě o život ustoupil. Poté byla presidentská funkce zrušena a moc přešla na předsedu vlády Enomaliho Rahmona, V listopadu 1994 se funkce presidenta obnovila a presidnetem se stal Rahmona. Válka se zvrhla v nejhorší etnické čístky v oblasti. Ani s pomoc ruské a uzbecké armády se nepodařilo rebely porazit. Občanská válka skončila v roce 1997 a zanechala za sebou kolem 100 000 mrtvých. Rachmón přežil pokus o atentát a dva puče. Jelikož nemohl víckrát kandidovat, nechal si schválit "referendem", další vládnutí. Samozřejmě oba jmenovaní byli členy komunistické strany.
Saparmurat Nijazu vstoupil do Komunistické strany Turkmenistánu v roce 1962 a dotáhl to na vedoucího tajemníka v Turkmenistánu a do politbyra KSSS. Díky tomu se stal prvním presidentem Turkmenistánu. V roce 1993 mu udělil parlament titul Turkmenbaši (otec všech Turkmenů). V roce 1994 se voliči v "referendu" vyslovili pro vynechání voleb v roce 1992 a o prodloužení Nijazova mandátu do roku 2002. Zároveň se uvažovalo o změně zřízení na monarchii a jmenování Nijiza šáhem. V roce 1999, aniž by se čekalo na rok 2002, parlament prohlásil Turkmenbašiho doživotním presidentem.
Zemřel 21. prosince 2006 na selhání srdce (nikdo není nesmrtelný). Během své vlády nechal Turkmenbaši přejmenovat dny v týdnu a měsíce v roce. V Turkmenistánu je povolena jediná politcká strana a to Demokratická strana Turkmenistánu (v podstatě se jedná o bývalou komunistickou stranu), která taky navrhla jako jediného kandidáta na presidenta Gurbangela Berdimuhamedowa, který byl "demokraticky" zvolen ve "svobodných volbách" 89,33 procenty hlasů. Berdimuhamedow vládne autoritativně a vytváří svůj kult osobnosti. Jako bývalý komunista se nevzrušuje nějakým hloupým dodržováním lidských práv.
V roce 1991 se stal, v zmanipulovaných volbách s 86% hlasů, presidentem Uzbekistánu Islom Karimov, od roku 1989 generální tajemník Komunistické strany Uzbekistánu. Bývalý britský velvyslanec Graig Murray se zmiňuje o vysoké korupci a nedodržování lidských práv. Poukázal také na zprávy o mučení, či vaření lidí zaživa. K vůli chování vůči svým oponentům a porušování lidských práv, mučení, cenzuře a falšování voleb je Isom Karimov považován za jednoho z nejhorších světových diktátorů.
Ukrajina vytrpěla od komunistů nejvíc. Počet obětí komunistického režimu na Ukrajině se odhaduje na cca 10 milonů obětí, přesto prvním presidentem Ukrajiny se stal Leonid Kravčuk, od roku 1958 člen KSSS a od roku 1990 první tajemník Ukrajinské komunistické strany. Stranu opustil v srpnu 1991, 5. prosince byl zvolen presidentem a 9. prosince podepisuje tzv. bělověžskou smlouvu. V roce 1994 byl poražen Leonidem Kučmou, který byl jedním z prominentních členů KSSS. Za jeho vlády země trpěla rozsáhlou úřední a politickou korupcí. Kučmova politika byla spojena s některými nedemokratickými kroky. V roce 2000 byla zveřejněna kazetová nahrávka, na které údajně Kučmův hlas dává nepřímo podnět k vraždě opozičního novináře Gergije Gongadzeta, který zmizel. Jeho tělo bylo nalezeno o rok později. Dodnes ale není prokázána pravost záznamu. Kauza vyvolala řadu demonstrací proti Kučmovi a dala podnět k tzv. "Oranžové revoluci" která vynesla k moci Viktora Juščena, který byl taky člen KSSS. Vypukla poté co byly oznámeny výsledky voleb, které měl vyhrát s 49,46% Janukovič, zatímco Juščenko dostal 46,61%. Nakonec Nejvyšší soud Ukrajiny uznal volby za zfalšované a přikázal opakovat druhé kolo, v němž zvítězil Juščenko s 52% hlasů, zatímco Janukovič dostal 44,2%.
V roce 2010 Juščenko už nekandidoval a volby vyhrál Janukovič, který byl v roce 1967 odsouzen ke třem letům odnětí svobody za krádeže. Byl propuštěn za rok v rámci amnestie. Ale v roce 1970 byl opět odsouzen, tentokrát na dva roky za těžké ublížení na zdraví (podle některých zdrojů za hrubé znásilnění). I on byl členem KSSS. Po odmítnutí (po návštěvě u Putina) podpisu spolupráce s EU, byl po velkých protestech (Majdan) v rozporu s ústavou (?) parlamentem sesazen z funkce presidenta. Přitom bylo zjištěno, že žije v blahobytu, na který si svou prací nemohl vydělat. Podle zpráv bylo od února 2014 do 10. října strženo 300 Leninových soch, ale na Ukrajině je nadále dalších 2200 Leninových soch.
A co Rusko, hlavní nástupnický stát Sovětskýcho svazu? Třináctého června 1991 byl Boris Jelcin zvolen prvním ruským presidentem. Přestože jeho otec byl odsouzen za protisovětskou agitaci k nuceným pracím v gulagu, vstoupil jeho syn Boris Jelicn v roce 1961 do KSSS. A už po sedmi letech, v roce 1968, zčal pracovat v komunistickém aparátě. V roce 1977 se stal lídrem KSSS ve Sverdlovsku a ihned nechal zbořit dům, ve kterém byl v roce 1918 zavražděn car Mikuláš II. se svou rodinou.
Diky Michailu Gorbačovovi zastával od prosince 1985 funkci předsedy KSSS v Moskvě. Ale za pouhé dva roky byl k vůli sporu s Gorbačovem a Ligačivem ze své funkce sesazen. Poté se pokusil o sebevraždu. Díky Jelcinovu osobnímu podílu na potlačení tzv. Srpnového puče vzrostla jeho popularita. Za jeho vlády nastala prudká inflace a hospodářská krize, protože Rusko kromě svého přírodního bohatství nemělo co nabídnout, a ke všemu ceny plynu a ropy šly dolů. Zbohatli především lidé kolem Jelcina.
V roce 1993 dekretem rozpustil Nejvyšší sovět a Shromáždění lidových zástupců. Odpovědí bylo, že předseda Nejvyššího sovětu Chasbalutov a vícepresident Ruckoj se proti Jelcinovi vzbouřili. Premiér Černomyrdin, předsednictvo vlády, ministři obrany, vnitra a bezpečnosti se však postavili na Jelcinovu stranu. Události nasvědčovaly, že se schyluje k občanské válce, zvláště poté co stoupenici Ruckoje zaútočili na televizní studio v Ostankinu, při kterém přišli desítky lidí o život. Čtvrtého října byl Ruckoj a Chasbalutov zatčeni. Celá akce stála 190 mrtvých a 440 zraněných.
Čím větší moc Jelcin získával, tím víc dosazoval do vysokých funkcí své příbuzné. Jelcinovým hlavním poradcem se stala jeho dcera Taťána. Jeho sklon k alkoholu byl celosvětově známý a zapříčinil několik faux pas. V roce 1994 nařídil invazi do Čečenska, aby tam upevnil moskevskou moc. Vojenské síly odvolal až v roce 1996 mírovou dohodou. Při První čečenské válce přišlo o život 7 500 ruských vojáků, 4 000 čečenských bojovníků a více než 35 000 civilistů (jiné údaje uvádí 80 000 až 100 000) a s půl milionů obyvatel udělala utečence. Po dobu své vlády získal půjčky v hodnotě 40 miliard USD. Většina peněz byla rozkradena Jelcinovými spolupracovníky.
Devátého srpna 1999 sesadil Jelcin předsedu vlády a dosadil do té funkce neznámého Vladimíra Putina a zároveň oznámil, že by Putina rád viděl jako svého nástupce. Putin se stal během vysokoškolského studia členem KGB a KSSS, jejímž členem byl až do rozpadu SSSR. V letech 1985 až 1990 působil jako sovětský agent na uzemí NDR v Berlíně. Po zhroucení východoněmeckého režimu se Putin vrátil do SSSR a ve službách KGB nadále působil na oddělení mezinárodních vztahů.
Během puče proti Gorbačovovi se Putin postavil na Jelcinovu stranu. V červenci 1998 byl jmenován šéfem ruské bezpečnostní služby FSB (nástupkyně KGB). Funkci, která mu dala do budoucna hodně informací, opustil po jmenování premiérem. Po abdikaci Jelcina (31.12.1999) se stal uřadujícím presidentem. Putin byl ve své funkci potvrzen ve volbách v roce 2000 a 2004. Protože nemohl presidentskou funkci vykonávat vícekrát za sebou, nechal v roce 2008 zvolit presidentem svého přítele a souputníka Dmitrije Medveděva; který se stal pouhou loutkou v Putinových rukách,jenž po dobu Medveděva presidentování vykonával funkci premiér Ruska. Do funkce presidenta se vrátil po volbách v roce 2012.
Od roku 1999 až do roku 2009 probíhala Druhá čečenská válka. Popudem byla invaze do Dagestánu provedenou islámskou mezinárodní brigádou, ze které Rusko vinilo čečenské separatisty. Důkazy o tom nikdy nebyly předloženy. Ztráty Rusů byly cca 7000 mrtvých, Čečenců přes 14 000 mrtvých. Civilní ztráty Ruska byly víc jak 600 (atentáty apod.). Odhady čečenských civilních obětí se pohybují mezi 50 000 až 120 000.
Za Putinovy vlády se Rusko vymanilo z hospodářské krize, ovšem především díky vzestupu cen ropy a plynu. Putin začal budovat svůj mediální obraz silného, zdravého a klidného vůdce (kult osobnosti). Často se objevuje v televizi při různých sportovních aktivitách. Angažoval se jak v čečenské válce, tak i v odtržení Krymu od Ukrajiny a podporou separatistů na východě Ukrajiny. V říjnu 2014 Rusko dohnalo USA v počtu nosičů jaderných zbraní.
Putin se mimo politiku věnuje investiční činnosti. Vlastní např. akcie Gazpromu (4,5%), Gunvoru (50%), Surgatněftěgazu(37%). Jeho majetek se odhaduje na 70 mld. USD.
Rusko je jediný stát na světě, který svým vrahům staví mauzolea a tisíce soch, a pohřbívá je na čestném místě. A přes tato hrozná zjištění je nebourá. To je taky důvod proč jsem vůči nim ostražitý, protože kdo není schopen se vyrovnat se svou krvavou minulostí, musí ji opakovat, což poslední události ukazují.
I ve východní Evropě se dostalii, kromě zaniklé NDR k moci, převlečení komunisté. I Polsko mělo presidenta, který byl vysoký komunistický funkcionář: Aleksandr Kwasniewsji. Vždyť i u nás dvacet pět let po listopadu 1989 máme ve vládě bývalé členy KSČ Jana Mládka a Andreje Babiše, který byl nejenom člen KSČ ale i agentem StB. A nebýt členem strany, nikdy by nedosál na bohatství které má, protože využil svých kontaktů, která získal díky svému členství. V Senátu máme předsedu Milana Štěcha, který byl do roku 1989 člen KSČ, a další známý senátoři byli ve stejné straně - Škromach, Čuba atd. V Parlamentu sedí poslanci za KSČ a mají i svého místopředsedu Parlamentu.
Proč o tom píšu? Přestože padl "komunismus", zůstali nositelé této "morálky", kteří jsou stále silní a ovlivňují nadále dění ve většině postkomunistických zemích. Zatímco po porážce Německa byl Norimberský proces, který odsoudil a označil co je zločinné, v případě komunismu se nic takového nestalo. Ti co vstupovali do KSČ jen proto aby získali výhody a dostali se k moci, povětšinou zahodili beze stud své legitimace, nasáli nové poměry a rychle se snažili etablovat v jiných politických stranách. Je jim jedno jaký je režim, vždy se snaží do něho našroubovat svou chameleonskou morálku. Nerozlišují mezi tím jestli jsou členy kSČ, NSDAP či jiné vládnoucí strany. To není pro ně podstatné, podstatné jsou výhody z toho plynoucí. Moc kterou jim vládnoucí, a pokud možno, jediná strana dáva. Myslím, že si stačí přečít tento poslední blog, a každému je to jasné. A dokud zde budou, bude to koule na noze všech postkomunistickýc zemí.
Chci poděkovat všem kteří si blogy přečetli, a všem co mi poslali podpůrné i nepodpůrné maily. a rád přenechám jeden odkaz, který mi zaslala jedna čtenářka. Bohužel jsem si ho v klidu pustil až v sobotu, když už byly blogy napsané. Ale utvrzuje mně v přesvědčení, že komunismum byl zločinecký režim. Problém je, že nasákl tolik mezi lidmi, že si to nechtějí připustit, protože by si museli připustit osobní selhání. A to je vždy těžké.
http://old.stream.cz/uservideo/612377-www-zlo-cz-pribeh-rudeho-zla
"Lidská společenství mají jeden hlavní smysl: zabezpečit každému právo být jiný, zvláštní, myslet, cítit a žít vlastním způsobem. Lidé se sdružují, aby toto právo získali nebo uhájili. Zde se však právě rodí strašlivý, osudový omyl: víra, že tato společenství ve jménu jedné rasy, jednoho Boha, jedné sztrany či jednoho státu jsou vlastním smyslem života a nejen pouhým prostředkem vedoucím k cíli. Ne! Jediný opravdový trvalý význam zápasu o život spočívá v jedinci, v jeho prostých zvláštnostech a v jeho právu na tyto zvláštnosti."
Vasilij Grossman, Život a osud, str. 230
Takže někdy příště.
Omlouváme se, že jsem se nezúčastnil žádné diskuze, ale od té doby co mám jiný počitač, se mi nepodařilo se do diskuze dostat.
