Zločinné ideologie 20. století: komunismus a nacismus VII.část

Rok 1943 změnil poměr sil. Spojenci už neustupovali. Naopak začali postupovat, ale teror nacistů i komunistů se stupňoval. Židé ve Varšavském ghettu nechtěli jen přihlížet, jak jsou jako dobytek odvážení do plynu. V Katyni byly objeveny hroby zabitých Poláků, což mělo za následek přerušení diplomatických vztahů mezi SSSR a Polskou zahraniční vládou. 

Odpor Židů ve Varšavském ghettu trval skoro měsíc do 16. května. Bojovalo se od ulice k ulici, dům po domu; v průchodech a kanálech se Židé bránili proti tankům, dělům a plamenometům. Mnozí raději v domech uhořeli, než aby se vydali do rukou SS. Jen nepatrnému zbytku povstalců se podařilo kanály z ghetta uniknout. (doporučuji k zhlédnutí polský film Kanály).

Podle Němců měli 17 mrtvých a 93 zraněných, zatímco bylo zabito nebo odvezeno do koncentračních táborů 56 065 Židů (neoficiálně se jednalo 71 000).

Sedmého června 1943 oznámil profesor Clauberg Himmlerovi, že vyvinul metodu neoperativní sterilizaci žen. K vyzkoušení Claubergovy metody použili nacisté "rasově nevhodné" vězenkyně z táborů Ravensbrück a Osvětimi, tedy Židovky a cikánky. Ženy a mladé dívky trpěly po injekcích příšernými bolestmi a často umíraly na otravu. Pokusy se dělaly i na dvojčatech a dětech.

Němci při ústupu za sebou zanechávali spálenou zemi. Bylo vypáleno stovky vesnic. Při každém náznaku odporu popravovali. Himmler nechal v okolí Lublinu uzavřít pět továren pro údajně nízkou efektivitu práce Židů. Podle jeho rozkazu bylo 27 židovských pracovníků převezeno do koncentračního tábora Majdanek a zde okamžitě po příjezdu zastřeleno. V červnu 1944 se dopustily jednotky SS masakru v Oradur-sur-Glane, který si vyžádal 642 mrtvých.

Sovětští komunisté se také nenechal zahanbit. Jejich zloba se obrátila na některé národy žijích v jejich říši.

V říjnu 1944 adresoval Výbor obrany státu Stalinovi: "V souladu s vašemi instrukcemi vám předkládám návrh výnosu předsednictva Nejvyššího soudu týkající  se vyznamenání účastníků, kteří nejvíce vynikali při deportaci Čečenů a Ingušů." Této akce se zúčastnilo 19 000 pracovníků a vojáků NKVD a Smerž (rozvědka podřízena přímo Stalinovi) a až 100 000  důstojníků a vojáků NKVD, z nichž se významná část podílela i  na  deprortaci Karačejevců a Kalmyků a o něco později i Balkarů. Výsledkem tří operací byla deportace uvedených národů do východních oblastí Sovětského svazu. Pětina až třetina deportovaných cestou umřela. Po osvobození Krymu Rudou armádou následovali  Krymští Tataři.  29. května 1944 několik dní po skončení deportace Krymskýcch Tatarů, napsal Berija Stalinovi:" NKVD považuje za rozumné vyhnat z Krymu všechny Bulhary, Ŕeky  a Armény." O čytři dny později, 2. června 1944, podepsal Stalin dekret ve kterém se nařizovalo: "Završit vyhnání Krymských Tatarů odsunem 37 000 Bulharů, Řeků a Arménů, všechno německých spřeženců." Samozřejmě, že na jejich místa se stěhovali Rusové.  Když se po dlouhých letech vracely vyhnané národy do svých domovů zjistily, že v jejich bytech žijí Rusové. V červenci 1958 když se do Grozného vrátili vyhnaní Čěčenci a zjistili, že  jejich domovy jsou obsazeny, došlo ke krvavým střetům mezi Rusy a Čečenci. Krymští Tataři se mohli vrátit až po třiceti letech. Někteří, kteří nenašli bydlení se vrátili zpět do míst svého vyhnanství, kde v devadesátých letech museli čelit útokům domácích obyvatel (Uzbekistán apod.). Takto se už od carských dob měnily národní poměry v různých oblastech Ruské (sovětské) říše. 

Prvního srpna 1944 vypuklo Varšavské povstání. Rozhodnutí o povstání padlo 31. července, kdy se na předměstí Varšavy objevilo několik tanků 1. běloruského frontu maršála Rokossovského ( původem Polák, v poválečném komunistickém Polsku zastával funkci ministra obrany). Do 4. srpna se povstalcům podařilo dobít značnou část Varšavy, ne však mosty přes Vislu a varšavské letiště. V tuto chvíli se ale sovětská ofenzíva zastavila. Názory na důvody se rozcházejí. Sověti tvrdili, že vyčerpaná armáda potřebovala před překročením Visly odpočinek. Poláci a značná část západních odborníků se domnívají, že Stalin nařídil zastavení postupu, protože mu potlačení povstání německými silami vyhovovalo. Domnívám se, že pokud jste pečlivě četli, tak si každý může sám udělat obrázek, kde je pravda.

Stalinovi nikdy nezáleželo na lidech, natož aby byli unavení. To slovo neznal. Je obdivuhodné, že za této situce byli Poláci schopni bojovat až do 2. října! Výsledek povstání? 150 000 zabitých varšavanů, dalších 150 000 odvezeno na nucené práce do Německa a 40 000 do koncentračních táborů.  Speciální jednotky na rozkaz Hitlera podminovávaly dům za domem a poté je vyhazovaly do vzduchu. Tak bylo zničeno 58% všech varšavských budov.

Devatenáctého března 1945 v podstatě už nervově zhroucený Hitler vydal tzv. Neronský rozkaz, v kterém požadoval ničení německých měst. Stalin pro změnu nechal zatknout dvě skupiny polských vůdců podzemního hnutí v čele s vícepremiérem vlády Jankowským a velitelem polské ilegální armády Okulickým. Poté je nechal obžalovat z "příprav vojenské akce proti SSSR a špionáže ve prospěch západních států". Celkem bylo uvězněno 16 vedoucích činitelů polského podzemního hnutí.

Blížil se konec války a nacisté si začali uvědomovat, že existence koncentračních táborů bude jedním z největších hříchů a začali urychleně tábory evakuovat. Evakuační transporty měly výrazně likvidační charakter. "Předání vězňů nepřichází v úvahu. Tábor je nutno ihned  evakuovat. Žádný vězeň nesmí padnout živ do rukou nepřítele," zněl Himlerův rozkaz z 14. dubna 1945.

Odhaduje se, že  v důsledku bojových akcí během války v Evropě zahynulo kolem 19 milionů vojáků, 15 milionů civilistů. Nacisti se dopouštěli válečných zločinů a zločinů proti lidskosti nejčastěji na válečných zajatcích ze SSSR. Asi 3 300 000 z nich zahynulo (60%) v zajetí. Okupačnímu teroru padlo v SSSR 20 milionů, v Polsku 6 milionů, v Jugoslávii 1,7 milionu. Rasistické "konečné řešení židovské otázky" přineslo smrt téměř 6 milionu evropských Židů. V táborech a ghettech zahynulo kolem půl milionu Romů, tj. 60-70 procent z celkového počtu. Tutu skvrnu Německa, už historie nikdy nesmyje. 

Válka skončila. Během války Stalin prohlásil: "Neexistují žádní zajatí sovětští vojáci. Sovětský voják bojuje až do smrti. A sovětský voják, který přesto upadl do válečného zajetí, se tím sám vyloučil ze sovětského lidu."

Tři dny po skončení války 11. května 1945 nařídila sovětská vláda zřidit stovku nových kontrolních a filtračních táborů s kapacitou po deseti tisíci místech. Repatriovaní sovětští zajatci měli být všichni: zkontrolováni kontrarozvědnou organizací SMER, zatímco civilisty mělo profiltrovat ustanovené oddělení NKVD. Za devět měsíců, od května 1945 do února 1946, bylo do vlasti navráceno 4,2 milony sovětů. Po povinném pobytu ve filtračním a kontrolním táboře dostalo 57,8% repatriovaných, převážně žen a dětí, povolení vrátit se domů; 14,5% bylo přiděleno, většinou na dobu dvou let, k "praporům přestavby", 8,6%, tedy asi 360 000 lidí bylo poslano do Gulagu, ve většině případech za "vlastizradu", což znamenalo deset až dvacet let v táboře nebo komadatuře s postavením zvláštního osadníka. Zbytek (Vlasovci apod.) byl buď zastřeleni a nebo skončili doživotně v Gulagu.

Zatímco A. Hitler, H. Himmler J. Goebbels spáchali sebevraždu, další vedoucí představitelé nacistů skončili v Norimberském procesu (a v dalších následných procesech). Nacisti toužili po životním prostoru, křičeli, že jako nadrasa na to mají právo. Výsledek? Německo se zmenšilo o východní Prusko a východní oblasti; a ke všemu do tohoto zmenšeného prostoru bylo vyhnáno a odsunuto přes 14 milionů Němců ze ztraceného území a okolních států.

V Norimberském procesu byly za zločinecké organizace prohlášeny NSDAP, SS, SD a gestapo. Sověti požadovali, aby za zločinecké organizace byli pokládání taky vláda, vrchní velení wehrmachtu a německý generální štáb.

A co Stalin, který využil situace a okupoval některé sousední státy? Stal se oslavovaným vítězem. Jeho kult dosáhl nebeských výšin. Území SSSR se zvětšilo asi o půl milionů kilometrů čtverečních (o velikost Francie) Získal část Finska, celé Pobaltí (Estonsko, Lotyšsko, Litva), část východního Pruska (kaliningradská oblast), Moldávii, Podkarpatskou Rus, a posunul na úkor Německa Polsko o 300 až 500 km na západ. Odsunul i polské obyvatelstvo, které se nastěhovalo do míst a domů po Němcích. Ale to nebylo všechno co získal. Získal celou východní Evropu, v které buď nechal vojáky (Polsko, Maďarsko, Rumunsko, východní Německo) a nebo dosadil všude své lidi. Jenom v Československu mu to trvalo tři roky, než se jeho lidi dostali k moci. A kdo se domnívá, že by se u nás nedostali k moci, když by nebyl Únor, tak je naivní.

A všude Sověti zavedli svůj systém. Už 10. května 1945 řekl Dimitrov Gomulkovi: "Nemůžeme se vyhnout koncentračním táborům" . Nacistické tábory Sachsenhausen, Buchenwald či Bautzen opět otevřely své brány. Tentokrát tu byli vězněni odpůrci nového komunistického režimu. "Během prvního období 1945 - 1948 měly koncentrační tábory povahu vyhlazovacích táborů," komentuje zpráva Sociálnědomokratické strany Německa.

Z důvodů  sucha v roce 1946, zasáhl některé oblasti na podzim a v zimě 1946 - 1947 (Kdy nám SSSR s propagandistickou pompou darovalo obilí) hladomor (oblasti Kursk, Tambov, Voroněž, Orel a kraj Rostov). Za oběť mu padlo nejméně půl milionů lidí. V té době se počet krádeží zvedl o 44%. Pátého června 1947 vyšel tiskem text dvou dekretů, který se nesl ve stejném duchu jako pověstný zákon z roku 1932, které stanovovaly, že "jakékoliv poškozování státního nebo kolchozního majetku"  se trestá pěti až dvaceti lety tábora. Uvádím výňatek z rozsudku lidového soud ze dne 10. října 1947: "Noční mladiství hlídači kolchozních koní patnáctiletý N.A. a šestnáctiletý B.S. byli přistiženi při krádeži tří okurek v kolchozní zahradě (...) Odsoudit N.A. a B.S. k osm letům odnětí svobody a umístit do pracovního tábora s normálním režimem." Podle těchto dekretů bylo během šesti let odsouzeno 1 300 000 osob, z toho 75% na víc než pět let. (Vzpomínám si, jak do nás ve škole hustili jak hnusní, tlustí kapitalisti nechávali zavírat děti za ukradení bochníku chleba) Hladomor donutil desítky tisíc venkovanů z východní Ukrajiny prchnout do méně postižené západní Ukrajiny, kde se často stávali rekruty pro rebélii.

15. února 1947 vyšel dekret zakazující sňatky mezi Sověty a cizinci. Stejný den byl přijat další dekret, který nařizoval, aby z Ukrajinské SSR byla deportována "všechna individua odmítající plnit minimální počet pracovních směn v kolchozech a vedoucí příživnický život".  V Litvě provedla NKVD 2. a 3 května 1948 obrovskou razii nazvanou "Operace jaro", během razie bylo zatčeno 36 932 mužů, žen a dětí, které deportovali ve třiceti dvou transportech. Transport trval čtyři až pět týdnů.

12. ledna 1949 se sovětská vláda rozhodla urychlit proces sovětizace baltských zemí a "definitivně skoncovat s banditismem a nacionalismem" v nedávno anektovaných republikách. Rada ministrů přijala dekret "O vyhnání a deportaci z Litvy, Lotyšska a Estonska všech kulaků a jejich rodin, rodin banditů a nacionalistů, kteří jsou v nezákonné situaci, rodin banditů, kteří zahynuli při ozbrojených střetech, byli odsouzeni a amnestováni a pokračují v nepřátelské činnosti, jakož i rodin spřeženců banditů".

Počet deportovaných v letech 1940 - 1953 se odhaduje na 200 000: Z toho 120 000 Litevců, 50 000 Lotyšů a něco přes 30 000 Estonců. Úhrnem se jednalo o 10% dospělé populace která byla ve vyhnanství, nebo táborech. Dalším z národů násilně připojených k SSSR byl Moldavané. Zpráva ze 17. února 1950 udává počet Moldavanů, kteří byli jako zvláštní osadníci dopraveni do vyhnanství 94 792 osob. V témže roce v červnu bylo deportováno 57 680 Řeků, Arménů a Turků z pobřeží Černého moře do Kazachstánu a na Altaj.

 Takže dobré spaní, a zítra opět zde.