Sovětský imperialismus - Potlačení vzpoury dělníků v NDR

Šestnáctého června 1953 začali v Berlíně stávkovat stavební dělníci, kteří se ze stanoviště na Stalinalee (jak příznačné jméno) v počtu asi tři sta sešli pod transparentem "Konec zvyšování norem" a vydali se na pochod.

Popudem  k této akci bylo oznámení vlády, že hodlá zvýšit pracovní normy o 10% při zachování stejného platu. Postupně se k nim přidalo dalších sedmnácet lidí.  Dav dorazil k předsednictvu Svobodného německého odborového svazu (FDGB), kde narazil na zavřené dveře. Proto se odebral k budovám ministerstev na Liepziger Strasse. Rozhořčený dav, který se cestou zpětinásobil, narazil na neochotu se s nimi bavit. Jediný, který nakonec přišel, byl ministr průmyslu Fritz Selbman, ale byl hlasitě překřičen. Demonstranti začali požadovat odstoupení vlády. 

Jednalo se o vrchol krize, která na území budoucí NDR neustále probíhala. Kritický nedostatek bytů. Nedostatek jídla a věcí denní potřeby. Na území východního Německa byly demontovány a odvezeny skoro všechny průmyslové stroje. Počet emigrantů raketově rostl. V roce 1951 uteklo na západ 166 000 lidí. V roce 1952 182 000 lidí. A v roce 1953 to bylo už víc jak 225 000 lidí.  Tvrdošíjné prosazování norem a nejistota po smrti Stalina, a dlouho zadržované rozhořčení dělnictva (předvoj to komunistické strany) vyústilo v povstání.

17. června pochodovalo ulicemi Berlína 12 000 dělníků z oceláren v Hennigsdorfu. 16 000 dělníků z Reichsbahnbauunion a na 20 000 dělníků ze stavebnictví, kteří se shromáždili na Strausberger Platz. Během dopoledne se  k nim připojili dělníci nejdůležitějších průmyslových gigantů, např. AEG, Kabelwerk Oberspree či elektrárny Klingenberg. V jedenáct hodin byl zastaven provoz tramvají. Protesty vyvrcholily demonstrací 15 000 kovodělníků na stadionu W. Ulbrichta.

Dělníci začali ustavovat stávkové výbory, které společně vznesly svůj hlavní politický požadavek: Sjednocení Německa prostřednictvím transparentních a demokratických voleb!

V 13. hodin vyhlásil sovětský velitel města generálmajor Dibrov výjimečný stav. Sovětské tanky obsadily střed Berlína. Proti nim neozbrojení demonstranti nic nezmohli a tak se ulice vylidnily. Od 21:00 hodin byl vyhlášen zákaz vycházení a situace se postupně začala uklidňovat.

Jenomže 18. června vypukly stávky mimo Berlín, a brzy zachvátily celou zemi. Celkově se na stávce podílelo 600 podniků s půl milionem dělníků. Proběhlo na 560 místních demonstrací, manifestací, stávek a násilných činů proti úředním osobám.

Po rozdrcení povstání sovětskými jednotkami sáhla vláda k tvrdým opatřením. Jen v Berlíně bylo zadrženo 1744 lidí, včetně členů stávkových výborů. 23. června bylo ve věznicích více jak 6 000 lidí. K 1. červenci  stoupl jejich počet na 10 000 lidí. Odsouzeno bylo 1500 obžalovaných, z toho dva k trestu smrti. Sporadické stávky a pasivní odpor pokračoval až do 24. června. Sovětské úřady přiznaly, že během povstání bylo zastřeleno sedm osob. Ve skutečnosti se konečné odhady pohybují na 40 až 60 mrtvých a přes sto zraněných.

K těmto událostem se váže má rodinná vzpomínka. V roce 1952 byl otec poslán do NDR pracovat. Byla jsme tam celá rodina. Ihned po 17. června jsem s mámou odjel do Československa. Máma se po měsíci vrátila. Já zůstal u tety v Olomouci celý rok, než se rodiče vrátili. Z vyprávění vím, že na hranicích sektoru proti sobě stály sovětské a americké tanky. Někdy byla vzdálenost mezi konci hlavní pár metrů. V té době byl Západní Berlín v podstatě obnoven. Východní Berlín vězel stále v troskách. Bydleli jsme v domě, který zázrakem přežil pád Berlína. Široko daleko byly jen trosky. Nelze se divit tamním dělníkům, že do toho šli. V podstatě neměli co ztratit. Proto houfně utíkali na západ.