Je samozřejmé, že většina obyvatel Evropy přivítalo osvobození, a bylo jedno jestli to bylo vojsky západními či východními. Eufórie s osvobození se promítla do politických preferencí, které hlavně využívali komunistické strany.
Ne nadarmo měli komunisté za sebou sovětské vojsko a jeho politické komisaře. Ve východnímu bloku už před volbami komunisté ovládli výkonné struktury státu, především obranu a vnitro. Tam kde byli západní vojska, se sověti brzy stáhli - Dánsko, Norsko, Iran, Čína a Československo. Ovšem tam kde území obsadili sami, tak tam zůstávali do té doby, než bylo jasné, že tam pevně vládnou jimi dosazené loutkové vlády. Proto se z Bulharska a Severní Koree vraceli až v roce 1948. Z Rumunska a Mongolska v roce 1958, ale do Mongolska se opět vrátili v roce 1968.
Ale byly dva státy z kterých neodešli. Maďarsko, odkud poslední sovětský voják odešel až 16.6. 1991, a především nešťastné Polsko. Polsko bylo sověty posunuto na úkor Německa na západ. V letech 1945 - 1946 bylo ze SSSR nuceně vysídleno 787 tisíc Poláků, přičemž z těchto oblastí už před tím uteklo 300 000 Poláků. V témže období bylo odsunuto 482 tisíc Ukrajinců do SSSR. Takže neexistoval pouze odsun Němců. O tomto odsunu se samozřejmě u nás nemluvilo.
Z Polska, které bylo v podstatě okupováno, odešly poslední sovětské jednotky až v polovině prosince 1993!
Jediný z účastníků války, který skutečně získal územní zisky byl Sovětský svaz. Kromě okupace Estonska, Lotyšska, Litvy a Bukoviny, získal i část území Finska, Východního Pruska (Královec - Kaliningrad), Polska a Japonska (východní Sachalin, Kurily). Takže se často z osvoboditele stal okupant.
Mohl bych psát o rabování a znásilňování sovětských vojáků, ale vzpomněl jsem si na vyprávění sudetského Němce, který v sedmdesátých letech pracoval jako tesař v Montovaných stavbách. Řemeslem se vyučil na obnově Stalingradu, kde padl do zajetí. Vyprávěl jak už předem věděli že se blíží útok. Cítili samohonku, kterou vojáci Rudé armády vždy před útokem fasovali. Proto se taky můžeme dočíst o hrdinských skutcích, kdy sovětští vojáci zaléhávali střílny nepřátel a nebo se vrhali s granáty proti tankům. Někteří možná vystřízlivěli až doma po válce. A někteří až po smrti, aniž by tušili čeho se dopustili. V podstatě je mi těch vojáků líto, protože šli na jatka, přičemž někteří nebyli přesvědčeni, že bojují za svoji vlast. Ale to už je jiná kapitola.
