Rozpad Jugoslávie

Stále se objevují v diskuzích čtenáři, kteří připomínají bombardování Srbska a hovoří o Srbech, který nám kdysi chtěl pomoc. Tyto, ne zrovna ojedinělé, hlasy se nechávají unášet na slovanské vlně sounáležitosti. Jaká je pravda?

Opak je pravdou. Češi nikdy se Srby neměli co do činění, pokud nebereme v potaz, že jsme slované. Naopak, těmi ke kterým jsme měli vždy blízko byli Slovinci a Chorvati. Slovinci se dali na pochod spolu s Čechy a spolu došli až na Moravu, kde se rozdělili. Češi pokračovali na západ. Slovinci se obrátili na jih a došli až k Jaderskému moři.

Poprvé jsme se spolu sešli v jednom státě už v Sámově říši. Podruhé jsme se sešli za vlády Přemysla Otakara II. A naposledy v  soustátí Rakouska - Uherska. Vliv Čechů na Slovince byl tak velký, že jako jediný slovanský národ, Slovinci převzali od nás háček. Ten kdo někdy jel přes Slovinsko si určitě na silnici, poblíž škol, všiml nápisu škola. Velký význam měli i naši herci, kteří hráli v národním divadle v Lublani (např. Rudolf Deyl st.) a každý určitě zná i architekta Josipa Plečnika, který nechal velkou stopu na Pražském hradě.

I s Chorvaty jsme sdíleli podobný osud jako součást Rakouska-Uherska.  Naši vojáci sloužili např. v Pule a nebo jako námořníci v Boce Kotorské. Kromě latinky nás se Slovinci a Chorvaty spojovalo i náboženství. To se nedá říci o Srbech s kterýma jsem se nikdy v žádném státě či soustátí nesešli a  měli jsme i jiné náboženství a písmo.

Když Srbové přišli, jako poslední národ do oblasti Balkánu, byla oblast osídlena už jiným národy, především Illyri (Albánci) a Bulhary.

A než si pořádně vybudovali své pozice v této oblasti,  přišla 15. června 1389 bitva na Kosově poli, kde nebojovali pouze Srbové, jak se nám to snaží někdo vsugerovat, ale i Chorvati a Albánci. Porážka nebyla pouze srbskou tragédií, ale i albánskou a částečně chorvatskou, která přišla o značnou část svého území.

Srbsko zůstalo součástí Osmanské říše skoro dlouhých pět set let. Až v roce 1828 - 29 získalo malé Srbské knížectví autonomii v rámci Osmanské říše a to díky Rusko-turecké válce. V té době se snažili všechny balkánské národy, které si ocitly v područí Osmanské říše, se osvobodit. Rozhodující pro utváření hranic na Balkáně  byly balkánské války. Při první balkánské válce podepsalo  Bulharsko a Srbsko smlouvu o přátelství a spojení. Srbsko mělo tajný dodatek, který určoval rozdělení Makedonie, ve kterém mělo Bulharsko dostat část východní Makedonie. Jenomže o Makedonii mělo zájem kromě Srbska i Řecko. Srbsko zprvu přiznalo Bulharsko právo na větší část Makedonie. V průběhu války, ale prosadila svůj názor, který se zakládal na principu okupace. Každá země si mohla připojit ke svému území které jejich vojsko okupovalo.

Pouhé dva dny po podpisu Londýnské smlouvy, která ukončila I. balkánskou válku, Srbsko podepsalo s Řeckem tajnou smlouvu namířenou proti Bulharsku. Srbové díky tomu dobyli a okupovali území Makedonie, kde žila velká bulharská menšina.  Sta tisíce Bulharů se ocitli na území Srbska a Řecka, kde byli vystaveni silnému asimilačnímu tlaku.

Nejvíce na balkánské války doplatili Albánci jako nejmenší národ. Sta tisíce jich zůstalo mimo území nového státu. Především v Kosovu, západní Makedonii a jihovýchodní Černé Hoře.

Navnaděni svými úspěchy začali Srbové pošilhávat po Bosně, kde také žili Srbové, ale jako menšina. Většinu měli Bosňané, což byli poislámštění slované (Chorvati, Srbové). V té době byla Bosna součástí Rakouska-Uherska a návštěva dědice trůnu Františka d Este v Sarajevu skončila srbským atentátem a jeho smrtí. Tímto činem začala I. světová válka, která přinesla deset milionů mrtvých.

Srbsko jako jeden z vítězných států byl odměněn v podobě vzniku království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Zcela klíčovou součástí království se stala srbská královská dynastie, která se později stala i vládnoucí dynastií Jugoslávie. Srbové tvrdě razili ideu o jednotném jugoslávském národě (něco jako u nás čechoslovakismus). Tezi o jediném jugoslávském národě (samozřejmě pod vedením Srbů) tvrdě odmítali ostatní národy  Za vlády krále Alexandra I. byla nastolena tvrdá diktatura, která tvrdě prosazovala ideu jugoslávství. Království SHS bylo přejmenované na Jugoslávii a do oblastí Kosova, Makedonie, Bosny byli vysílání srbští kolonisté, kteří měli za úkol vytvořit souvislé srbské osídlení. Všechny pokusy o jinou národní identitu byly nemilosrdně potírání (jednalo se především o Bosnu a tzv. Bosňáky, kterým Srbové říkali Turci)

Zvláště Chorvati byli na nastalou situaci hákliví. Jakmile se Království Srbů, Chorvatů a Slovinců změnilo na Jugoslávii,  vzniklo v Chorvatsku proti srbské hnutí  Ustašovců. Jejím cílem bylo zrušení monarchie a především odstranění srbské královské dynastie. Největším úspěchem Ustašovců byl atentát v říjnu 1934 v Marseilli, při kterém podlehl atentátu král Alexandr I.

Po okupaci Jugoslávie přišli hrůzné násilnosti. Především v Chorvatsku, odkud byli vyháněni Srbové do oblasti Makedonie a Bašky. Hrůzy které se mezi oběma národy v období války děly velmi dobře popisuje film Okupace ve 26 obrazech.

Po válce se na čas situace v Jugoslávii uklidnila. Komunističtí vůdcové Tito a Hodža se dohodli, že se hranice nebudou měnit. Ti albánští partyzáni, kteří chtěli připojit oblasti s převážně albánským obyvatelstvem, skončili v komunistických koncentračních táborech.

Tito jako diktátor, Chorvat a vládnoucí komunistická strana a hrůzy II. světové války na čas vyvolali zdání soudružnosti národů. Dokonce v roce 1971 konečně komunisté uznali národnost Bosňanů.

Nástupem komunisty Srba Slobodana Miloševiče znamená opětný nástup centralizace moci v Jugoslávii, především pod vedením Srbů. Milošovičovi se v brzké době podařilo odstranit vedení komunistů Černé Hory, Vojvodiny a Kosova a dosadit tam své lidi. Na přelomu let 1988 a 1989 propukají v Kosovu nepokoje. 27. února 1989 byl v Kosovu vyhlášen výjimečný stav a při represích jugoslávské policie bylo zabito 83 Albánců. O měsíc později Srbsko zrušilo albánskou samosprávu. Slovinští komunisté kritizují srbský přístup k Albáncům. Milošovič zahajuje lživou kampaň na diskriminaci bosenských a chorvatských Srbů.

V lednu 1989 se Svaz komunistů Slovinska zříká monopolu moci a umožňuje zakládaní jiných politických stran. Na podzim 1989 začal srbský tisk brojit proti Slovinsku a označoval Slovinsko jako za zemi kde hrozí kontrarevoluce (nepřipomíná vám to něco?). Po zákazu listu Pravda v Lublani, zahájilo 1.12. 1989 Srbsko ekonomickou blokádu Slovinska a byla pro ti němu rozpoutaná nenávistná kampaň v tisku a televizi, ve které bylo obyvatelstvo přesvědčováno, že Slovinci využívají Jugoslávii pouze jako odbytiště.

Předzvěst rozpadu se stal 14. kongres Svazu komunistů Jugoslávie ve dnech 20 - 22. ledna 1990. Srbský a Slovinský svaz komunistů byly již před kongresem v dlouhodobém sporu. Chorvatští komunisté vystupovali jako prostřednici. Slovinci se nakonec rozhodli přijet, ovšem pod podmínkou, že jejich návrhy budou přijaty. Narazili však na Slobodana Milošoviče, který v roce 1989 pronesl známý projev u příležitosti šestistého výročí bitvy na Kosově poli, což někteří považují jako předznamenání krvavého rozpadu Jugoslávie. Po dvou dnech ostrých sporů a silných slov delegace Svazu komunistů Slovinska 22. ledna v 22.30 kongresový sál opustila. Okamžitě poté se ujímá slova Slobodan Miloševič a prohlašuje, že kongres pokračuje v práci podle původního plánu. Proti se ostře postaví Chorvati, kteří získali i podporu bosenských delegátů a po dvouhodinovém jednání za zavřenými dveřmi, obě delegace taktéž opustili kongres.

23.12 1990 bylo ve Slovinsku vyhlášeno referendum, v kterém se 88% Slovinců vyslovilo pro nezávislost. 25.6. 1991 slovinský parlament vyhlásil nezávislost. Jugoslávská (či spíše srbská) armáda překročila 27.6. hranice, kde se střetla se slovinskou obranou, tvořenou především domobranou. Po deseti dnech a jednom mrtvém Slovinci se armáda stahuje. 

V témže roce  vyhlašuje nezávislost i Chorvatsko. Srbové okamžitě vyhlašují  republiku Srbská Krajina  Vzniká spor o oblast Plitvice. Během několika měsíců získali srbští povstalci celou oblast pod svou kontrolu a chorvatské obyvatelstvo bylo násilně vyháněno. Během roku 1992  získali Srbové kontrolu nad jednou třetinou Chorvatského území. Byla silně poškozena města Vukovar a Dubrovník. Během roku 1995 provedla Chorvatská armáda operaci Bouře, během níž její síly dobily západní Slavonii. Bylo vyhnáno 200 000 Srbů a několik tisíc zabito. Armáda byla schopná se přesunout dále do východní Slavonie. Tento přesun by donutil opustit domovy podstatně víc Srbů. Útok byl po nátlaku USA zrušen. Území východní Slavonie bylo předáno pod správu OSN na tři roky. Na začátku roku 1998 se oblast vrátila pod Chorvatskou vládu. Srbové kteří zde žili, se stali chorvatskými občany.

Srbové také vyhlásili v Bosně a Hercegovině  Republiku srbského národa v Bosně a Hercegovině  a snažili se za každou cenu dobýt území obydlené Bosňany a Chorvaty. Několik let bombardovali obklíčené Sarajevo. Vrchol nastal v červenci 1995 masakrem osmi tisíc muslimů. Díky tomuto se poprvé v Evropě po více jak sto letech objevili zahraniční muslimští bojovníci, kteří bojovali na straně bosenských muslimů.

22. září 1991 vyhlásilo Kosovo nezávislost. Následovalo referendum v kterém 99, 7% hlasujících potvrdilo, že od 9. října 1991  je Kosovo z vůle lidu nezávislé.  V roce 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK) a srbskými jednotkami, včetně polovojenských jednotek dobrovolníků. V březnu 1999 srbské jednotky zahájily další ofenzívu. Docházelo k vypalování, zabíjení a násilnému odsunu Albánců za hranice Jugoslávie. O domov přišlo přes půl milionů Albánců. Proto, po zkušenosti s válkou v Bosně a Hercegovině, zahájila vojska NATO letecké údery proti Srbsku.

Jednoznačným viníkem události v Jugoslávii bylo Srbsko. Zvláště díky nacionalistovi Slobodanu Miloševičovi. Češi, nikdy neměli blízko k Srbsku, tak jako ke Slovinsku a Chorvatsku.. Srbsko se vždy obracelo na Rusko s kterým ho spojovala víra, písmo a jak se zdá i některé metody vládnutí.