Říkali mi, že zlobím, jsem blbej a píšu jako kocour

Celý život jsem těžce nesl, že  nikdo není schopen po mně cokoliv přečíst a že jsem vlastně nedovzdělaný.

Vždy po dvaceti minutách vyučovací hodiny jsem - kromě zeměpisu a dějepisu, kde jsem vydržel i třicet minut -se začal věnovat něčemu jinému. Většinou spolužákům, oknu, za kterým běžel život, případně sešitu, kam jsem si kreslil různé nesmyslné kresby, přestože i v tomto oboru stále dosahuji úrovně žáka první třídy. Výsledkem bylo, že počínaje druhou třídou se na mém vysvědčení vyskytovala dvojka z chování, což má drahá maminka těžce nesla. A ke všem těmto problémům, se mi podařilo během ZŠ projít devět škol. Ne, že bysme byly cirkusácká rodina, ale záleželo na výstavbě škol a jak se měnily rodinné vztahy.

Naivně jsem se domníval, že svůj handicap doženu v nové třetí třídě v Ostravě Porubě, která se toho školního roku stala mou třetí školní štací, poté co jsem v Praze se nechal s kamarádem Kudrnou zavřít ve třídě, protože soudružka učitelka nám zabavila známky s wehrmachtem. Což chápete nemohlo zůstat bez odvety. Třídní knihu s poznámkou, jsme polili inkoustem a známky jsme si s její tašky vzali nazpět. Výsledek? Návštěva u doktorky, která mě drze kladivkem bouchla pod koleno a já jí málem zkopl silné brýle z nosu. Byl jsem uznán normálním, ale drahá maminka dostal doporučení na změnu školy. Nejdříve jsem na měsíc zakotvil u tety v Olomouci  abych poté odjel za druhou tetou do Ostravy.

Bohužel, má nová mladá třídní učitelka nalezla zalíbení v dalším třídním  mladým učiteli, a většinu času strávila s kolegou v kabinetu, zatímco jsme my žáci, místo matematiky a jiných tehdejších předmětů - asi dle třídní učitelky zbytečných předmětů - jsme poctivě četli pohádky. Když se mírně rozcuchaná a zčervenalá vrátila, vynikal jsem  v krásném převyprávění mnou přečtené pohádky. Pravda na vysvědčení jsem měl vyznamenání, první a poslední, ale ze školní látky jsem neznal nic.  Další rok, jsem opět doufal, že vše doženu. A to pro změnu ve škole Za Zelené liškou v Praze Krči. Jenomže, opět jsem neměl štěstí (?). Naše třídní učitelka, která spíše vypadala jako chlap, fanatická komunistka, která do třídní knihy v kolence přítomní, dělala dvě čarky - jednu za přítomnost a druhou za přítomnost pionýrského šátku na krku.

Byl jsem na půl vzorný žák - vždy přítomen, buhužel vždy bez šátku. Takže dvojka z chování mě jako obvykle neminula. A ještě jedna věc mě neminula: hlídaní nástěnky o velikosti dvakrát tři metry. Drahá soudružka třídní učitelka měla tuto nástěnku na starost, A protože chtěla mít politické body k dobru, nelenila a na nástěnku instalovala kromě Leninů a jiných neposkvrněných svatých osobností komunismu i jejich "úspěchy", jako byl Sputnik. Bohužel Sputnik neměl u žáků takový úspěch, jak si asi soudružka třídní představovala, protože kdykoliv šla nějaká třída nebo některý žák okolo, vždy se našel nějaký dobrák který Sputnik,  vyčnívající model z nástěnky, urazil. Nezbylo, než aby byla nástěnka bedlivě hlídána. Tímto úkolem soudružka třídní učitelka pověřovala ty, co zlobili. Takže místo stání v rohu, jsem značnou část čtvrté třídy, nestrávil ve třídě, abych získával patřičné, pro život důležité vědomosti, ale na chodbě školy, kde jsem "vzorně" hlídal nástěnku, a tím získal "kladný" vztah k socialistické vlasti. Zároveň jsem už nikdy nedohnal resty v českém a ruském jazyce!

V páté třidě jsem se skutečně snažil. Večer jsem uměl nazpamět i krkolomné básničky, buhužel ráno jsem si stěží vzpomněl na její název. To bylo i důvodem proč jsem nedostal, v námi pečlivě nastudované, a před žáky školy v tělocvičně předvedené hře, větší roli, než roli psa, který během představení třikrát zaštěkal. Snad bych vše dohnal, po mém úsilí v páté třídě, v šesté třídě v Nuslích ve Svatoslavově ulici, ale poté co mě spolužačky sexuálně atakovaly, což jsem nepochopil, jsem to rázně vyřešil: místo školy jsem začal chodit za školu a vzdělával jsem se v kinech. Hlavně jsem využíval kino Blaník a jeho lóže. Od té doby jsem začal zbožňovat Jeana Gabina. Vždyť jsem ho viděl čtrnáctkrát jako Jeana Valjeana v Bídnicích.

Ovšem jak je známo, tak dlouho se chodí se džbánem, až se ucho utrhne. Takže po šesti týdnech chození za školu - to prasklo! No, a mně nezbylo než ukázat kdo je doma pánem. Sbalil jsem si svých pár švestek, hodil baťoh na záda, uzmul pár stovek, co měla drahá maminka schovaných na horší časy, a tradá do světa. Odjel jsem do Karlových Varů, protože jsem samozřejmě směřoval na západ, do zaslíbené Ameriky. Vystřízlivení nastalo o půlnoci, kdy mě z mého snu probral někdo, kdo mnou vehementně třásl. Když jsem zmoženě otevřel oči, spatřil jsem příslušníka SNB, který ač nerad, mě ve vlaku doprovodil do Prahy, kde mě předal drahé mamice a nedrahému otčímu.

Co dál? Změnu! Takže jsem se přesunul na školu Jiřího z Poděbrad do Olomouce, kde mě tři spolužáci cestou ze školy zbyli za to, že jsem se jako pražák libil několika spolužačkám, ač jsem o ně nejevil jakýkoliv zájem. Po čase, v parném létě,  se v jednom z nich snad hnulo svědomí, takže na olomouckém koupaliště mi dal neodmítnutelnou nabídku: "Vole, chceš vidět za korunu p..u." Třikrát jsem obrátil korunu v ruce, než jsem ji zvlhlou uložil do jeho dlaně, a následoval ho za dřevěné kabinky, kde stála spolužačka, která mě údajně milovala, v bikinkách. Po odtážení kalhotek jsem spatřil to, co jsem mohl několikanásobně zhlédnout na dětském bazénku, plném nahých dětí. Přesto to ve mně zanechalo takový dojem, že při pohledu na spolužačku, což povětšinou bylo ve třetí minutě vyučovací hodiny, jsem nebyl se schopen soustředit na vyučování.

Domníval jsem se, že všechnu doženu v osmé třídě. Nedohnal, protože mě dohnala puberta. Vždy jsem nedočkavě čekal na přestávku, aby jsem mohl s ostatními puberťáky nahánět dobře vyvinuté spolužačky, a mohl si "šáhnout".

O prázdninách před devátou třídou jsem se "pevně" rozhodl, že teď nakonec, to určitě doženu. Ale ejhle. Zamiloval jsem se do jedné sličné dívky z vedlejší třídy, a svůj vztah k ní jsem láskyplně popisoval do sešitu, a to i v hodině matematiky. Což strašlivě rozlítilo učitelku důchodkyni, s nadmíru vyvinutou hrudí jako trafikantka z Amarcordu, která mně sešit sebrala a s neskrývanou radostí, mé zamilované veršíky přečetla. V třídě tím způsobila neobyčejné bujaré veselí, a v mé dospívající duši vztek a neskrývanou averzi k učitelce matematiky, která vyústila v mé pevné rozhodnutí, do konce roku s ní přestat komunikovat. Za což jsem byl po právu odměněn - sardelem. 

Od té doby jsem trpěl komplexem ze svého písma, gramatiky a nevzdělaností. Ale nyní jsem pochopil, že za to nemůžu já, protože jsem vlastně nemocný a ne blbý. Poté, co s psáním měl problém vnuk a bylo mu řečeno, že je dysgrafik, a proto mu musí být dána známka o jeden stupeň vyšší; a u jeho souseda v lavici, který je hyperaktivní, zjistili že má poruchu pozornosti a tím pádem je ADHD; jsem pochopil jak vážně jsem byl a jsem nemocen a ne jak si někdo myslí - blbej. Bohužel prý v mém věku se to už nedá léčit. No, není to k vzteku?! Kdyby to zjistili tehdy, kdy jsem vzteky srážel na nástěnce maketu Sputniku, mohl jsem se léčit a někam to v životě dotáhnout. Nejenom na iDnes.

P.S. Pokud někde najdete chybu? Tak to není mou vinou, ale ADHD.