Ve skutečnosti byl už schválen 29. března 1945 v Moskvě kam přijeli představitelé exilových stran. Sociální demokracie přijela se svým tzv. Akčním programem, který kupodivu ze stolu smetl sociální demokrat Fierlinger.
Takže byl přijat komunistický návrh. Smlouva se zveřejnila 5. dubna 1945 v Košicích. V dokumentu se hlavně jednalo o převedení majetku zrádců (Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů) pod národní správu. Na zkonfiskované půdě provést pozemkovou reformu a znárodnit klíčové průmyslové podniky, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje. Rozsah měl být dohodnut po skončení okupace.
Náhrady za majetek měli dostat ti vlastníci, kteří nepatřili do kategorie nepřátel a zrádců. Bylo znárodněno na 3000 podniků. U některých záleželo na počtu zaměstnanců (150 - 500 zaměstnanců).
Konec války přinesl porážku pravicově orientovaného liberalismu. Celá Evropa se silně přiklonila k levici a znárodnění probíhalo v podstatě po celé Evropě. Francie vydala už v roce 1944 Akční program, který vycházel z projevu de Gaulle 18. března 1944 v Alžíru, kde vyjádřil požadavek, aby všechny klíčové zdroje patřili národu. Francie znárodnila Renault (majetek kolaboranta), uhelné doly, pojišťovnictví, leteckou dopravu a letecké továrny. Ve volbách 21. října 1945 vyhráli komunisté s 26,1%, socialisté měli 23,9% a radikální socialisté 8,9%.
Znárodňovalo se taky všude, kam Sověti dosadili své vlády. A taky ve Velké Británii, kdy Labouristé díky svému volebnímu programu, v kterém bylo hlavním bodem znárodnění, porazili konzervativce a hrdina II. světové války W. Churchill se musel vrátit z postupimské konference a své místo přenechat vítězi voleb Clementu Attlee. Labouristé znárodnili 20% britské ekonomiky (kterou horko těžko privatizovala až Margaret Thatcher).
V té době bylo jasné, že Litva, Lotyšsko a Estonsko nezískají nezávislost a spadnou opět do chřtánu Rusům. To samé Podkarpatská Rus, Bukovina, část východního Pruska, a Polsko se na úkor Německa posune na západ a Jugoslávii připadne italská část Istrie. Komunisté získávali nebo získali pozice v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, a Bulharsku. V Jugoslávii a v Albánie komunisté osvobodili většinu území a ujali se vlády. Hodža se s Titem domluvil, že Kosovo zůstane součástí Jugoslávii, přestože většinu osvobodili Albánci. Ti co s Hodžovým rozhodnutím nesouhlasili skončili v koncentračních táborech.
Díky Československo-sovětské smlouvě a talku E. Beneše odešla sovětská armáda už v roce 1945, tak jako z Jugoslávie a Norska. V roce 1946 odešla z Číny, Iránu a Dánska. V roce 1947 z Bulharska. V roce 1955 z Rakouska a v roce 1956 z Finska. V roce 1958 z Rumunska a Mongolska. Z Polska a Maďarska odešel poslední sovětský voják až 19. června 1991.
V důsledku to znamenalo, že kromě Bavorska a části Rakouska bylo Československo obklíčeno Rudou armádou.
