Oba Dienstbierové se snažili ovlivňovat polistopadovou politiku. Kromě posledních neúspěšných pokusů něco prosadit mladšího z nich ve funkci ministra pro lidská práva, byl jejich vliv minimální; když k tomu nepřídáme, že starší Dienstbier z funkce ministra zahraničí přestřihl dráty oddělující nás od zbytku Evropy.
Jří Dienstbier starší začal v roce 1955 sudovat žurnalistiku na FF UK, a už v 19 letech v roce 1958, kdy už každý věděl jak to ve skutečnosti se Stalinem bylo, vstoupil do KSČ. Nemusel této víře věřit, ale určitě věděl, že bez vstupu do této totalitní strany nenapíše ani řádek, pokud se článe nebude týkat dojivosti krav. A díky tomu, přestože ještě nedostudoval, začal pracovat jako zahraničně-politický komentátor Československého rozhlasu. Stal se zpravodajem v Západní Evropě, na Dáleném východě a v USA, kde se mu v květnu 1969 narodil syn, který dostal stéjné jméno - Jiří. V době "pražského jara" se postavil na stranu Dubčeka, a v srpnu 1968 se významně podílel na protiokupačním vysílání. A jako statisíce jiných, kteří prohráli, byl vyhozen z KSČ a v roce 1977 podespal Chartu 77.
Jeho syn stejného jména v roce 1988 začal studovat na ČVUT a 17. listopadu 1989 se spolupodílel na studentském pochodu z Alebertova. V roce 1990 (ve věku 21 let) se za OF stal poslancem Sněmovny lidu federálního shromáždění, V ten samý rok začal studovat na právnické fakultě UK. V roce 1997 se stal advokátním koncipientem v advokátní kanceláři expremiéra, komunisty Mariana Čalfy, kde se později stal partnerem. Zde možná došel k tomu, že ve své politické činnosti apeluje na větší důraz na odbornost a morální přednosti kandidátů.
To je ve stručnosti jejich životopis, který je všeobecně znám. A nyní se podívejme na neznámý životopis, který kromě pár stovek čtenářů knihy: Emil Špatný Estábáci, tuneláři, miliardáři...., není znám.
PProto rád přidám některé podrobnosti z uvedené knihy: OF a později i OH (Občanské hnutí) mělo sídlo na Václavském náměstí ve Špalíčku. Ve Špalíčku bylo zaměstnáno na dvě stě lidí. Existovalo tam množství komisí, subkomisí, rad a podrad. Zmatku, který tam existoval, někteří využívali k tomu, že se tam v podstatě neukázali. Tato značně zmatečná situace se po rozpadu OF přenesla do OH a poté do SD (Svobodní demokraté)
Značná část disidentů neměla tah na branku! Byli spíše zvyklí na kavárenský způsob řešení problémů a jejich výkřiky: "Nejsme jako oni!" si kde kdo (hlavně estébáci) přeložili po svém: "Můžeme si dělat co chceme!"
Tehdy ještě nikoho nenapadlo, že když chceme kapitalismus, tak se za pronájem Špalíčku musí taky platit. Když se OF štěpilo, dluhy, které se nahromadily, se rovnoměrně rozdělily mezi OH a ODS. Zatímco ODS své dluhy zaplatilo, OH pokračovalo ve své spanilé zadlužovací jízdě. V roce 1992 v důsledku špatného odhadu situace nedokázali oslovit voliče. Pithart, Burešová a další byli fajn lidi. Jiří Dientsbier st. byl sympaťák a Tomáš Sokol svou snahou o zákaz KSČ získal silné plusové body. Přesto ve volbách propadli.
Z nějakého důvodu - snad kvůli propadu ve volbách - se OH přejmenvalo na Svobodné demokraty (SD). Dluhy, které je stále víc zatěžovaly, je nutily hledat spojence. V té době se osobnostní krize dotýkala Liberální strany národně sociální(LSNS), jak se nyní jmenovala bývalá Československá strana socialistická. Po zvolení nového předsedy Vavřince Bodenlose, (který se proslavil svým běháním po ulici se sekyrou v ruce), od revoluce čtvrtého předsedy, a po rozpadu volebního uskupení LSU - Liberální sociální unie, začali před blížícími se volbami (kdy jejich preference poklesly k nule) usilovně hledat spojence. Tak se hledaly až se našly. Bohatá strana bez politiků a zadlužená strana s "politiky".
Před sloučením LSNS s SD měli věřitelé nepatrnou šanci uspokojit své pohledávky vůči OF-OH-SD. Po sloučení se jako supové vrhli na stranu a požadovaly i 17 milionové smluvní pokuty s 20% ročním úrokem, které chrabří hoši z SD ve svých smlouvách podepsali.
Dluh, který si sebou ofociálně (na základě slučovací dohody) SD přinesla činil 5,5 milionu. Ve skutečnosti dluh činil k 7.6.1997 cca 35 milionů. SD jako ve většině věcích v tom měla trochu zmatek. Naštěstí ještě před slučovacím sjezdem, byla založena firma Základ s.r.o. Společníky ve firmě byli za SD byli Jiří Dienstbier, Tomáš Sokol (který to krásně vymyslel) a Jiří Müller. Předmětem podníkaní byla správa pohledávek jiných subjektů. Subjekty byli ty, kterým SD dlužil i(např. Metrostav, Creditanstalt, BBK/TIME...). S těmito subjekty podepsali převedení dluhu z SD na firmu Základ s.r.o. a pak stačilo vyhlásti konkurz a dluh v hodnotě cca 35 milionů se vypařil. Přesto musela LSNS zaplatit Finančnímu úřadu Prahy 1 250 000,-, protože pohrobci OF zapomněli za rok 1991 a 1992 zaplatit důchodovou daň.
Výsledky voleb 1996 skončily fiaskem. Volby stály 35 milionů, ale přesto to stačilo na pouhých 2,05%. LSNS se se tak nadále ještě víc zadlužila.
Jiří Dienstbier st. byl spíše bonvián, jehož slabostí byly ženy. Věci jako dluhy nebo získávání sponzorů ho nechávaly chladným. Proto se ani příliš nevzrušoval nad výsledkem voleb a na adresu spolustraníků dodal:"...někteří lidé jsou v pohodě a klidu a jsou ochotni věci analyzovat, a pak jsou histerici, kteří jsou ve všech stranách." Štěstí v politice zkusil na podzim téhož roku, kdy kandidoval na senátora v Praze 1. Neuspěl v souboji se svým přítelem Václavem Bendou a odjel do Kalifornie přednášet na tamní univerzitu. Proslýchá se, že měl půlmilionový účet za telefony do USA. Samozřejmě placený stranou.
V roce 1997 se strana konečně vrátila k svému původnímu názvu Česká strana národní sociální, což bývalé členy SD natolik rozhořčilo, že se slovy: "Nejsme nacionalisti!" odkráčeli pryč. Někteří založili novou stranu s názvem Strana pro otevřenou společnost. Jiní jako Pithrat odešli do ČSL-KDU, Bursík konečně k Zeleným, David Rath a Jiří Dienstbier ml. do ČSSD. Ovšem zapomněli si vít sebou zbytek dluhů. Jak to trefně řekl náš přední advokát Tomáš Sokol: "Ty závazky jsou stranické. My teď odcházíme - a ty dluhy jsou jejich."
Jaké to bylo pro všechny "překvapení" když se v roce 1999 provalilo, že pánové a dámy z OH použili peníze, které měli dostat postižení, k neúspěšné volební kampani. Mě to nepřekvapilo.
Strana, díky tunelářům, byla poslána do konkurzu. V konkurzu skončil i jeden dluh po našich bojovnících za demokracii. Proto pro mě bylo překvapením použité ataky Dinestbiera mladšího vůči Milošovi Zemanovi, protože on je jeden z těch, který na dluh své strany zapomněl. Jeho apelace na větší důraz na odbornost a morální přednosti, měli přijít aspoň o dvacet let dřív. Možná, že svou odbornost a morální přednost se snaží nyní využít ve své funkci ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu. O čemž svědčí jeho návrh zavést kvóty pro ženy v politice. Podle něho by měl být podíl žen na kandidátních listinách pro volby do Sněmovny a krajských zastupitelstev minimálně 30%,, jinak by stát měl politickým stranám snížit o 30% příspěvek na mandát získaný ve volbách. Doufám, že ušetřené peníze zašle pan Jiří Dienstbier ml. na zaplacení dluhu, na který určitě všichni dotyční dávno zapomněli.
