V diskuzi pod mým včerejším blogem jsem byl napaden, že ČSNS, jejíchž jsem členem, je vlastně česká odnož NSDAP a to z důvodu, co se dělo na Těšínsku po roce 1918. To mě donutilo, abych se na tento problém podrobněji podíval.
Diskutující Ondřej Filipczyk uvádí, že po roce 1945 ČSNS chtěla rodinu pana Filipczyka vyhnat do Polska nebo Sudet, a v roce 1919 se měl na Těšínsku odehrávat národní útlak ne nepodobný v belgickém Kongu. Tak jak to vlastně bylo?
Těšínsko spadalo už pod závislost Velkomoravské říše. Po jejím zániku, Těšínsko ovládali čeští Přemyslovci. Po vpádu polského knížete Boleslava Chrabrého do Českého knížectví na konci 10 století připadlo Těšínsko Polsku. Na krátký čas získal nazpět Těšínsko Břetislav I. Ale po smrti Boleslava III. Křivoústého roku 1138 se Polsko rozpadlo, a roku 1177 si Slezsko mezi sebou rozdělili slezští Piastovci. Těšínsko se tak dostalo pod vládu Měška I. Křivonohého.
Roku 1290 Měšek I. Těšínský založil Těšínské knížectví. Za své sídlo si zvolil Těšínský hrad a začal se přiklánět k Českému království, což se projevilo i sňatkem jeho dcery Violy s českým králem Václavem III. a vyvrcholilo to v roce 1327, kdy se těšínský kníže stal leníkem českého krále. V roce 1573 byla v češtině vydána, těšínským knížetem Václavem II. Adamem, kodifikace těšínského práva v zemském zřízení, které stanovilo povinnost vést v češtině soudní pře a překládat do češtiny i dokumenty v ostatních zemských jazycích (latina, němčina). Když v roce 1653 těšínská větev Piastovců vymřela, připadlo Těšínské knížectví jako odúmrť českému králi a stalo se součástí Habsburské říše.
Roku 1848 se polština vedle němčiny stala druhým úředním jazykem. Po roce 1867 získali Poláci v rámci Rakouska-Uherska privilegované postavení, a počtem svých lidí ve vysokých diplomatických a správních místech je předčili pouze Němci a Maďaři. Na přelomu 19. a 20. století osídlení Těšínska podstatným způsobem ovlivnila migrace spojená s industrializaci. Migranti přicházeli především z Haliče a nakonec tato migrace dosáhla až 12% těšínského obyvatelstva; jejíchž část časem asimilovala do německého a českého obyvatelstva.
V té době se nevraživost Poláků a Čechů začala, od společné nevraživosti vůči Němců, obracet proti sobě a vyvrcholila při sčítání obyvatel v roce 1910. 26. a 27: března 1911 s noži a boxery zaútočili místní Poláci na tamní Čechy a obvinili je, že jim při sčítání ukradli 50 000 hlasů. Výsledkem polského útoku, bylo těžké zranění českého horníka Štěrby a zranění dr. Francla.
Přesto významná část obyvatelstva stále nebyla národnostně vyhraněna a střídavě se hlásila k různé národnosti. Podle posledního sčítání v roce 1910, žilo na uzemní Těšínska 432 524 lidí, z nichž používalo polštinu 53,8%, češtinu 26,6% a němčinu 17.7%. Uvést těšínské nářečí či jidiš, nebylo možné. To byl taky důvod, proč do polštiny byli zahrnutí i protipolsky orientovaní Šlonzáci, což mělo za následek zpochybňování sčítání, jak českou tak i polskou stranou.
Je nutné přiznat, že při rozpadu Rakouska-Uherska se Poláci na Těšínsku angažovali výrazněji než Češi. 12. října byl ustaven Polský národní výbor pro Těšínsko, který Těšínsko prohlásil za součást Polska a odzbrojil rakousko -uherské jednotky a vojensky v noci z 31. října na 1. listopad obsadil většinu Těšínska. Češi zareagovali opožděně. Teprve až 29. října byl ustanoven český Národní výbor pro Slezsko, který 1. listopadu 1918 prohlásil, že přebírá vládu nad celým Slezskem, včetně Těšínska. Československo opíralo svůj nárok o historické právo, národnostní a strategické (především se jednalo o bohumínskou železnici, která spojovala Čechy se Slovenskem). Polsko se opíralo pouze o národnostní aspekt, který vycházel ze sčítání obyvatel v roce 1910.
Na Těšínsko si ale taky dělali nárok i Němci. Už 21. října němečtí poslanci z českých zemí odmítli vznik Československa a 30. října vyhlásili Německé Rakousko, které mělo mít čtyři provincie, jejichž součástí mělo být i Těšínsko. Tahanice a neshody mezi Polskem a Československem nakonec vyústily v sedmidenní válku (23. leden až 30. leden 1919). Československo chtělo ve sporném území zabránit Dohodou neodsouhlasené konání voleb do Sejmu a odvodům místního obyvatelstva do polské armády. Proti těmto krokům Československo protestovalo, protože problém hranic, nebyl doposud vyřešen. Po nátlaku Dohody, byl postup československých jednotek zastaven. Výsledkem byla demarkační čára, která posunula hranice Československa. Oběti této války jsou doposud interpretování jinak z obou stran. Takže si každý, může vybrat dle sebe.
Nová hranice byla dána pod mezinárodní kontrolu. Polsku zůstalo 77,3% území Těšínska v němž polsky mluvilo 73%, německy 22% a česky 5% obyvatel. Československu zůstalo 22,7% území na němž mluvilo česky 70%, německy 20% a polsky 10%. Přesto se rozhodovalo o vyhlášení plebiscitu na sporném území. Československá vláda s tímto návrhem Dohody souhlasila. V té době na území Těšínska docházelo k vlně násilností, především vůči Čechům.
Poté co polská strana zjistila, že se nemůže spolehnout na německé a šlonzácké hlasy, začala plebiscit bojkotovat. Podle československý propočtů by proti připojení Těšínska k Polsku bylo 63,5%, a to především z důvodu větší hospodářské vyspělosti Československa.
Nakonec Československu připadlo 56% území Těšínska a 68% obyvatel. Největší částí obyvatel se nakonec stali Poláci. Paradoxem je, že právě mezi obyvateli Těšínska, které nakonec připadlo Československu, byla největší podpora pro jeho připojení k nám.
Do roku 1934 nebyly z Polské strany žádné výčitky vůči národnostní politice Československa. Ale po lednové polsko -německé dohodě o neútočení, byla v Polsku zorganizována kampaň k patnáctému výročí Sedmidenní války a poté začala jedna kampaň za druhou vůči Československu. Přibývalo útoků, sabotáží, organizovaných diverzí, které vyústilo ve vypovídání československých příslušníků z Polska a polských z Československa. Několik stovek polských železničářů bylo odsunuto do vnitrozemí. Na obou stranách docházelo k asimilaci obyvatel.
Počátkem roku 1938 vznikl Svaz Poláků v Československu, který po vzoru henleinovců přišel s požadavkem rozsáhlé autonomie a revizí hranic na Těšínsku. Svůj postup koordinoval s německou menšinou a slovenskými autonomisty.Polsko po vzoru Německa organizovalo bojový a diverzní výcvik československých Poláků. 30. září 1938 polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných území. 2. října začalo polské obsazování požadovaného území. Místní Češi a Němci byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňovány, propouštěni ze zaměstnání, nuceni k vystěhování a bylo jim zakázáno používání mateřského jazyka. Polština se stala jediným úředním jazykem. Němci a šlonzáci s tímto vývojem nesouhlasili a žádali připojení k Německu, což se stalo po vypuknutí války.
Problém nastal i po II. světové válce, kdy Československo, z historických důvodů, žádalo o bývalé německé (dlouhá staletí české) území Kladska, Hlubičicka a Ratibořska, kde žili početné české menšiny, které ale sověti dali (či spíše darovali) Polsku za území, které si sami přivlastnili na východě Polska. Až teprve smlouva z ruku 1958 jasně potvrdila stávající hranice.
Po roce 1945, po velmi špatných zkušenostech s Němci, Maďary i Poláky, kteří nás v roce 1938 napadli, bylo rozhodnuto o odsunu těchto národních menšin. U Poláků to bylo zrušeno, protože nás spojoval boj proti stejnému nepříteli. U Maďarů, i tento problém brzy skončil. Pravda, někteří už byli výměni za slovenské rodiny, odsunuti a jiní (někteří i dobrovolně) byli odsunuti do Sudet.
Když se vrátíme do té doby, rád bych připomenul, že tehdejší Československo bylo jedinou demokratickou republikou ve střední a východní Evropě. Zatímco v Polsku v roce 1926 provedl Jósef Pilsudský státní převrat a zavedl tvrdou vojenskou diktaturu, která vedla k politické a národnostní perzekuci, především Židů, Bělorusů a Ukrajinců. V 30. letech byly v Polsku zavedeny tvrdé protižidovské opatření, která vyvrcholila občasnými pogromy Židů. Za války je doloženo, že z každé trojice Židů, kteří tehdy hledali pomoc a záchranu u polského obyvatelstva, dva zahynuli, buď jejich rukou, nebo za výrazného přičinění Poláků. Kolem železničních tratí a koncentračních táborů se shromažďovali "dobrovolníci", kteří chytali Židy, kteří chtěli utéct; a za půl kilogramu cukru je předávali nacistům. Dokonce i po válce uspořádali Poláci pogrom na Židy, kteří se vrátili z koncentračního tábora.
Reakce členů ČSNS (Československé strany národně socialistické) po II. světové válce vycházela z velmi špatných zkušeností z roku 1938 a i s neochotou Polska některé věci řešit.
Myslím, že si navzájem nemáme co vyčítat.
Děkuji všem, kteří blog dočetli až do konce.
