Když se 17. prosince 2010 před úřadem vlády proti špatným životním podmínkám a nezaměstnanosti upálil šestadvacetiletý prodavač Muhammed Buazízi, nikoho nenapadlo jaké dalekosáhlé důsledky bude mít jeho čin.
Po jeho smrti celonárodní protesty svrhly autoritářskou vládu Zina bin Aliho, který abdikoval a opustil zemi. V následujících týdnech se většinou arabských zemí rozhořely rozsáhlé demonstrace, které v Egyptě vedly k svržení více jak třicetileté vlády Harního Mubaraka, a dál se valily Alžírem, Jordánskem, Bahrajnem, Jemenem, Libyí a Sýrií. V Líbyi, za pomocí Evropy a USA, padl Kadáfí, což po čase vyústilo v občanskou válku. V Sýrii lidé demonstrovali poklidnými demonstracemi (tak jako my v roce 1989). Žádali ukončení padesátiletého vládnutí strany Baas a rezignaci Bašára al-Asada, který na počátku protestů slíbil
reformy, ale kromě zrušení výjimečného stavu, který v zemi platil od nástupu Baas k moci v roce 1963 - nic neplnil. Naopak na demonstranty poslal vládní jednotky, které během pěti měsíců zabily víc jak 1600 lidí.
Bohužel situace využily i jiné organizace, především islamistické, povětšinou podporované z Kataru, Saúdské Arábie i Turecka, a v Sýrii vznikla nepřehledná situace, kdy se bojuje nejenom proti Asadovi, ale často i mezi sebou.
Irák opouští americká armáda a nechává tam mocenské vakuum, které velmi rychle využívá Al-Káida v Iráku a transformuje se do organizace Islámský stát v Iráku a Levantě - ISIL. Rychle dobývá sever Iráku a proniká do rozvrácené Sýrie, nese sebou zmar a barbarství. Jen během útoku na Jezídy zabili přes pět set jejich příslušníků, přitom některé pohřbili zaživa a zajali stovky žen, které drží jako otrokyně..
Výsledkem byl další masový exodus obyvatel do sousedních zemí, především Turecka, kde živoří v stanových táborech ve statisících. K ISIL se časem přihlásila část libyjských rebelů, která ovládá město Derva a okolí, které nazvali provincií Barka. To samé se stalo v Jemenu, proto se Saudská Arábie rozhodla k zásahu. Na sociální síti Twitter ISIL zveřejnila mapu, podle které chce Islámský stát ovládnout severní Afriku, Blízký východ, Španělsko, Balkán, Krym, Kavkaz a část Indie.
A co dělá Evropa? Posílá miliardy na humanitární pomoc do přelidněných uprchlických táborů, kde se i přes značnou pomoc nedá žít. V prvních dvou třech letech odcházelo do Evropy minimum uprchlíků. Věřili, že boje brzy skončí. Skrytě doufali, že se do uklidnění situace zapojí USA a Evropa. Nestalo se tak. Některé rodiny tak žijí už čtyři roky, a pomalu zjišťují, že návrat domů, ač rozbombardovaných, se vzdaluje. Ke všemu se v Turecku obnovil konflikt mezi tureckou armádou a kurdskými rebely, a Libanon zpřísnil pravidla pro pobyt milionů Syřanů. Co dál? To si začalo říkat čím dál víc uprchlíků. Máme čekat? Jak dlouho? Někteří se vzpomenou, jak dopadli palestinští uprchlíci, které některé sousední státy, jako Jordánsko v roce 1970, vyhnali ze země; a nebo je zmasakroval, tak jak to udělaly křesťanské milice v libanonských uprchlických táborech Sabra a Šatila v roce 1982. Pak stačí šeptanda, o tom jak se některý z bratranců, sousedů dobře uchytil v Evropě, která se lavinovitě šíří uprchlickými tábory,
které se stále víc a víc plní, až se to dostane k uchu lidí, kteří zavětří dobrý byznys; zvláště když zjistí, že někteří jsou za cestu ochotní zaplatit vším co mají. A dají se do pohybu, a jako lavina, která je z počátku malou koulí, na kterou se nabaluje další a další, až se s ní stane smrtelná lavina. se valí do Evropy. A Evropa, jak se zdá netuší, že je v ohrožení, diskutuje a nečiní.
Nečiní už dlouhá léta, a ani barbarský režim Islámského státu ji nepohne k činnosti. Naivně se domnívá, že všechno zvládnou peníze. Prozatím to vycházelo. Sociálními dávkami umlčela ty, co se při představě slova práce, zděšeně oklepou. Dávají peníze na vzdělání v rozvojovém světě, ale že tito vzdělaní lidé nemají šanci ve své zemi najít práci, protože tam žádná není, už ji nevzrušuje. A práce není taky proto, že jejich výrobky, často levnější než evropské, nemají přístup na evropský trh, zatímco Evropa je nutí kupovat své zboží, které je často předražené.
Evropa totiž zpohodlněla a zapomněla bojovat. Jejich mini armády s minimálním rozpočtem, aby nerozčílila své blahobytné voliče, se především, jako v obou světových válkách, spoléhají, že horké kaštany bude za ně tahat USA. Má to v krvi. Ne nadarmo podepsali Mnichovskou dohodu a Neville Chamberllain
při příletu do Londýna rozesmátě nadšeně mával smlouvou a vykřikoval, že přivezl "mír". Jeho mír stál lidstvo padesát milionů mrtvých. Nyní, na prahu Evropy, Blíž, než si chceme připustit, se objevil další barbarský režim, a novodobý Chamberllianové mávají papíry plná slibů, jak zuboženým vylepší jejich stany a školy, aby se děti měli kde učit. Možná, že se budouučit o obou světových válkách, které vypukly ve "vzdělané" Evropě, či o nacismu a komunismu, další to evropský dar světu, který přinesl kolem sto milionů mrtvých. O režimech které jsou daleko hrůznější než co doposud předvedl Islámský stát.
Přesto až nepochopitelně uprchlíci k Evropě vzhlížejí jako k své záchraně. Ale ta nepřichází, protože zasáhnout proti Islámskému státu dokážou pouze letecky a to jediný evropský stát - Velká Británie; což působí jako píchání párátkem slona. Ale některé jiné evropské státy dokáží "urputně" chránit hranice. Například Česká republika je "schopna" poslat na hranice celých 900 vojáků, kteří určitě hranice, před ženami a dětmi, ochrání. A nebo dokáže poslat dva a půl tisíce vojáků vybudovat na maďarských hranicích záchytné centrum pro uprchlíky.
Naštěstí máme zde uvědomělé občany, kteří na náměstí protestují a vyhrožují šibenicemi, nebo blokují hraniční přechod. A objevují se už zapomenutí a bezvýznamný politici jako je Jana Volfová, Karel Janko a novodobý samuraj Tomio Okamura, apoštol přímé demokracie, v jehož žilách koluje krev japonského militarismu, který má na svědomí ty nejbrutálnější činy proti lidskosti. I v naších žilách pulzuje krev, krev kolektivní viny. Tu jsme použili už v roce 1945, kdy jsme v rámci této viny odsunuli, v některých případech krvavě vyhnali, sudetské Němce. Jejich vesnice vyrabovali, zničili tak, že po některých zůstala jenom tráva. Ani Kartágo Římané nesrovnali se zemí tak důkladně jako my některé vesnice v pohraničí. Nedávno jsem jel vlakem z Děčína do Šluknova. Když jsem přijížděl k nádraží viděl jsem ruiny továren. Když jsem vystoupil, spatřil jsem opuštěnou budovu kina. Míjel jsem Úřad práce, a spatřil rozbitá okna Sokola; u náměstí vybydlené zničené domy a rozpadající se pivovar.
A když jsem došel do kdysi proslaveného Karlova údolí, mé srdce nad tou spouští zaplakalo. A aby toho nebylo málo, tak jsem po příjezdu do Prahy potkal v metru "velkého Čech". Byl neoholen, trochu špinav, v ruce nedopitou láhev významné české značky Láhváč a na vycházející mladou hezkou muslimku, ovládající tři jazyky s šátkem na hlavě, opilecky řval: "Muslimská sv.ně!" Tím dával nahlas svou intelektuální převahu.
Někteří ze spoluobčanů vykřikují něco ve smyslu, že naši lidé odcházeli, aby bojovali proti okupantům, zatímco tito mladí lidé jdou za "lepším". Zapomněli, že se vždy jednalo o pár tisícovek lidí, kterými se ti, co zůstali za pecí - což byla drtivá většina národa, tak rádi chlubí. A ti co odcházeli v šedesátých až devadesátých letech byli v drtivé většině 99,9 procent ekonomičtí emigranti.
Nyní máme další kolektivní vinu: muslimy. Muslimů je přes 1,5 miliardy. Ale podle našich bojovníků jsou všichni vinni. Jsou to teroristi. Ale nějak se zapomíná, že Evropa byla plná "teroristů", z jejichž činnosti čerpá i Islámský stát. Kdo si dnes vzpomene na italské Rudé brigády, které prováděly teroristické útoky po celých dvacet let. Zavraždili ministerského předsedu Alda Mora,
a Boloňský masakr (útok na rychlík) měl na svědomí 85 mrtvých a dvě stě zraněných. Pozadu nezůstávali další. Kdo si vzpomene na baskickou Baskicko a jeho svoboda (ETA) a jejich atentáty. Pozadu nezůstala ani Frakce Rudé armády (RAF), známější pod jménem skupina Baader - Menshofová, která měla na svědomí desítky teroristických útoků, či Irská republikánská armáda (IRA). To nebyli muslimové ani marťani, ale Evropané. Na ty si už nikdo nevzpomene. Je to přece tak "dávno". I když jak se dozvídáme z tisku, i u nás, v klidném vzorném Česku se připravoval teroristický útok na vlak.
Značná část uprchlíků, kteří s takovou nadějí vzhlíží k Evropě, nakonec bude zklamána. Někteří se nikdy nenaučí místní jazyk. Někteří zjistí, že se s tamější kulturou nikdy neztotožní, a budou hledat místa, kde žijí ti kteří vyznávají stejnou kulturu. Vzniknou ghetta, protože se nemají kam vrátit. Děti si rychle přizpůsobí a až jednou nastane doba, kdyby se mohli vrátit, už nebudou chtít, u rodičů nastane v podstatě neřešitelné dilema. I když i zde může nastat problém, pokud některé děti budou terčem šikany či posměchu, začnou tuto společnost nenávidět, a pak stačí přijít náhončí islámu a má dalšího zarputilého bojovníka.
Jakoby všichni "velcí bojovníci" zapomněli na slova Winstona Churchilla: "Nikdy, neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani kousek, ledaže by jste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepodejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele."
Ano, pokud nechceme bojovat a zničit Islámský stát a ustupujeme, tak v rámci dobrého mravu přijměme zodpovědnost za uprchlíky. A proto ty kteří tak zoufale proti nim bojují vyzývám, aby stejně urputně či spíše urputněji bojovali za to , aby Evropa zlikvidovala důvod exodusu: Islámský stát!
Jinak jednou přijde na další slova Winstona Churchilla: "Nemohu vám slíbit víc než krev, dřinu, slzy a pot!"
Nyní nezbývá než si položit otázku: "Jsou Evropani schopni toto podstoupit?!"
Myslím, že ne.
