Když jsem začal na počátku devadesátých let podnikat, bylo to nádherně jednoduché. Všichni platili v hovosti. Tím odpadl problém s neplacením faktur. Bohužel asi po roce vznikl fenomén, kdy se za zboží začalo platit bankovním převodem.
Pro jistotu jsem stanovil pravidlo, že nejdříve musí nově registrovaný živnostník třikrát odebrat zboží v hotovosti, aby mohl další zboží dostávat na fakturu. Tehdejší splatnost byla čtrnáct dní (dnes se o tom může každému pouze zdát). Ale někteří "podnikatelé" stačili během této čtrnáctidenní splatnosti odebrat zboží na fakturu několikrát. Poté se už neobjevili, nezaplatili faktury a začali to zkoušet jinde. Protože nárust těchto "podnikatelů" rostl geometrickou řadou; přišla doba - kdy ani já - jsem nebyl schopen splácet své závazky. Výsledek se během roku dostavil. Odběratelé mi dlužili skoro osm set tisíc korun; a já dodavatelům skoro sedm set tisíc korun. Nastal čas skončit s podnikáním a obrátit se na naše soudy. Výsledek? Tři dlužníci za milionové podvody skončili už dříve ve vězení. Zde jsem nemohl očekávat ani korunu. Tři další se ztratili neznámo kam. Ani zde jsem nemohl očekávat ani korunu. Ostatní nereagovali. A soudy ode mně stále vyžadovaly pouze poplatky a činily že činí. Výsledkem bylo, že i moje maličkost se ocitla v hledáčku obchodního soudu. Ale nějak moc nenaléhaly. Nakonec jsem to vzdal s pocitem, že to vzdaly i soudy.
Říkal jsem si, že nula od nuly pojde. Jsme si vlastně všichni fifty fifty. Až jednoho dne zazvonil zvonek; a když jsem vyšel před náš polorozpadlý činžák (kde jsem bydlel jako nájemník), spatřil jsem bodrého, obtloustlého čtyřicátníka, opřeného o novou Hondu CR-V, který při pohledu na ošuntělý dům a na můj ušuntělý zevnějšek, prohlásil: "Dobrý den, jsem zástupce exekutora haťa paťa. Přišel jsem zjistit jestli nemáte nějaký majetek." Když zjistil, že nic nemám, dal mi radu do života: "Tak pojďte k nám!" pohlédl na své auto a dodal: "A budete mít káru jako já." S vědomím, že nejsem typ, který by obtěžoval bližní, jsem jeho radu odmítl. Ale nabídl jsem mu všechny soudní rozhodnutí která jsem měl, s doporučením ať místo soudu získá patřičné peníze z mých dlužníků. Souhlasil. Začal jsem se těšit, že mé dluhy brzy zmizí.
A vrátil jsem se k heslu, který jsem pronesl na počátku devadesátých let: "Raději stokrát zbanktrotovat, než se unudit k smrti", a začal jsem podnikat v oblasti vydávání filmů na DVD. První čtyři filmy měly úspěch, i když jsem to trochu přehnal s nákladem.
Bohužel jsem přišel s tímto nápadem trochu pozdě. Náklady šli prudce dolů. A dobráci začali dávat DVD na internet, kde si je mohl stáhnout každý. Nemuseli platit autorská práva, dabing, návrhy obalů ani lisování. Chtěl jsem se bránit, takže jsem na jednoho vykuka dal trestní oznámení. Výsledek? Po pár měsících mi dotyčný poručík oznámil, že pachatel nebyl zjištěn. Ten pán nezvedl ani zadek z židle, a dokonce nečetl denní tisk, a nedíval se na televizi, protože by musel vědět, že dotyčného už před měsícem zatkli a postavili před soud.
Výsledek se rychle dostavil. Další dluhy, další exekuce. V té době jsem se rozhodl vyrazit za vymahatelem s Hondou. Bohužel už nedělal vymahače, a ani se nesnažil vymoci něco z toho co jsem mu předal. Ke všemu už uplynula doba, kdy se pohledávky daly vymoci.
Jednoho dne jsem dostal čtyři dopisy. A nestačil se divit. První bylo vyrozumnění o Zahájení exekuce na částku 67 841,99. Druhý dopis měl o den pozdější datum, ale název zněl Exekuční příkaz, ale zněl už na 83 617,69. Třetí dopis měl datum o další den později, a byla to Výzva k splnění vymáhané povinnosti, ale už zněl na 88 570,14. No a čtvrtý dopis měl datum o další den a název Exekuční příkaz, a zněl na pouhých 88 598, 20.
Trpce jsem zalitoval, že jsem nabídku na exekutora nepřijal. Kde můžete během jediného dne; kdy sepíšete jeden příkaz, který máte uložený v počítači a vy pouze měníte cifry a názvy, a stojí vás to dvacet minut práce, můžete vydělat přes dvacet tisíc. Jedině kdyby jste byli Babišem, Tykačem, Zachem a pod.
