Zákulisí našeho života - Waldemar a Olga.

Dostal jsem tu knížku pod stromeček a přečetl jsem jí jedním dechem. A to žádné memoáry zásadně nečtu, nejsou totiž nikdy úplně přesné. Člověk, který takové memoáry píše, by si musel počkat až už nikdo z jeho okolí nebude. To se nikomu podařit nemůže. A tak každé takové dílo může býti napadnutelné, nic neříkajícím:" Ono to třeba bylo trochu jinak". A tak memoáry bývají snůškou různých polopravd, dojmů a výkladů, které nemusejí být vždy košér.

Tato knížka ovšem žádným memoárem není. Je to volné vzpomínání Olgy Blechové na její život s Waldemarem. V zajímavém formátu vzpomínek během jejího letu z Prahy do New Yorku. Vzpomínání na krásný, na zážitky bohatý, někdy dobrodružný čtyřicetiletý život s milovaným člověkem, kterým byl jeden z našich nejvýraznějších zpěváků populární hudby. Vyprávění doplněné spoustou fotografií, výstřižků z novin, nadšených ohlasů z řady úspěšných turné po Spojených státech, dopis od prezidenta Reagana, ale i ocenění Zlatou plaketou prezidenta republiky Václava Klause. Vyprávění, které nikoho nepoškozuje, které se jen v některých pasážích brání pomluvám. Je to o okolnostech Waldova rozchodu s paní Zelenohorskou. Ať už se tam tenkrát odehrálo cokoliv, hrát si na uraženou po 40 letech v televizi, to mi nepřipadá normální. Před 40-ti lety ve svých 27 letech jsem měl už za sebou řadu vztahů více, či méně nadějných, které skončily. Když na ně dnes zavzpomínám, mám vzpomínky jenom hezké. Taky o okolnostech Waldova rozchodu s Václavem Hybšem, zcela zásadním rozchodem s komunistickou ideologií.

Ani paní Pilarová, ani ostatní populární zpěváci se nemusejí obávat nějakých útoků. Jen konstatování: "Pilarka odešla z Rokoka uprostřed připravovaného programu. Neřekla nic, ani mě ne. Já bych to bez vysvětlení neudělal". Toť vše. Jsou naopak zmíněny velmi přátelské vztahy s Helenkou Vondráčkovou, Petrem Kratochvílem, Luckou Bílou. Kniha je vůbec o přátelských vztazích manželů Matuškových, k mnoha lidem v Americe, ale i tady u nás. O boji se zákazy, s pomluvami, s radami, že s KTO už to ten Walda nebude.

Nekompromisně Walda odsuzoval předlistopadový režim. Plný intrik, pomluv, polopravd, lží. Jak mu asi muselo být, když se vracel do již svobodného Česka a tady se stal opět terčem bulvárního napadání. Paní Olga ale hlavně vzpomíná na vřelé přijetí, vyprodané sály na tůrách a tyto posměšné, hloupé články víceméně pomíjí.

Co by asi říkal dnes Waldemar Matuška na to, že se opět někdo pokouší určovat nám, co máme dělat, jak se máme chovat, že už zase nejsme úplně svéprávní? Ale hlavně, že to tentokrát nejde z Moskvy, ale bohužel z Bruselu, z toho jeho příkladného kýženého Západu. Asi by se utěšoval na Floridě, ve svém krásném domě na břehu Mexického zálivu, že i tohle přejde. Sílu proti tomu bojovat, by už ale asi neměl.

Díky, paní Oli, za Vaší krásnou knihu. Walda byl vždycky zpěvákem mé duše. Z Vašeho vyprávění jsem se dozvěděl mnoho věcí, které jsem neznal. Hlavně z Vašeho účinkování v Americe. O tom se tady nijak zvlášť nepsalo. A to ani po sametu. Přiznat někomu úspěch se u nás nevede. Hlavní mediální proud si to už pohlídá, neboť jen on je "schopen to posoudit".