Řecko na cestě k prosperitě.

Recept Řecka je geniálně jednoduchý. Odpusťte nám dluhy a my začneme šlapat ve vyrovnaném šiku. Tak jak si to bude přát velká Angela. Naši věřitelé ty položky prostě odepíšou ze svých aktiv, ECB to dorovná tiskem peněz a je to hotový. A můžeme se všichni radovat, držet se kolem krku a tancovat. A stejně to provedeme i s dluhy Itálie, Španělska, Francie. Teď by měla Francie vracet 1,5 miliardy eur. Oni je jako dotaci čerpaly neprávem. Navrhuji nevracet nic. 

Když jsem viděl Angelu Merkelovou uprostřed té první řady velkých evropských politiků na té manifestaci proti násilí v Paříži, říkal jsem si jaké má asi ta paní spaní. Až do těchto konců je zatím dotažen projekt velké Evropy, jehož je Německo hlavním motorem. I když proč by z toho měla mít paní Merkelová těžké spaní? Její Německo přece prosperuje, ze všech těch krizových situací profituje. Samozřejmě, že se s Řeckem dohodne odepsání jejich obřích dluhů. Ne tak úplně najednou, povede se kolem toho spousta jalových řečí, ale výsledek je dán. Řekové volili správně. Mohou si oddechnout. Hlavně ten proces integrace nenabourat, ať to stojí, co to stojí. Německo odepíše nejvíc, ale vzhledem k jejich komfortnímu ratingu si mohou Němci své dluhy likvidovat prakticky beze ztrát. A snadno získávají peníze na své nové investice. Ty přinášejí růst a za růstem Německa se potáhne i růst ostatních. Tak o co vlastně jde?

Sen o velké Evropě se Hitlerovi naštěstí nepodařilo dotáhnout do konce. A taky sliboval prosperitu a štastný život pod vedením Německa. Jeho metody jsme si teď připomněli při připomínkách výročí osvobození Osvětimy a připomínce holocaustu. Srovnat se to nedá, ani náhodou, ale jedno malé společné tu ovšem přece jenom je. Budování velké říše se zatím nikdy nepodařilo dotáhnout do konce. Nejblíže k tomu měla římská říše, která mnoha generacím zajistila příjemný a poklidný život. Pro připomenutí uvedu jednu malou epizodu. Císař Oktaviánus Augustus umístil jednu svoji legii do městečka Orange ve francouzském Provence. Na dožití jako odměnu za věrné služby. Městečko Orange od té doby archivuje ve svých pamětech 400 let poklidného života, rozvoje a prosperity. Tento blažený čas ve sladké Provence ukončil až vpád Vizigótů a konec římské říše.

Dnes v době internetu, moderních technologií, moderních zbraní se snad nemusíme obávat vpádu nějakých divokých hord. Za France Josefa se neustále válčilo s Turkem, Evropa se ubránila i tlaku Mongolů. I Maurové byli posléze vytlačeni z jižních států Evropy, zvláště ze Španělska, kde kdysi vytvořili prosperující stát Córdoba. Pevně uchyceni ovšem v Evropě jsou. V Albánii a Kosovu.

Jestli-že chceme v Evropě žít v míru a vzájemné snášenlivosti s jinými odlišnými národnostmi a rasami lidí, musíme tu snášenlivost najít mezi sebou. Tradičními zeměmi Evropy. Respektovat národní zájmy, národní kultůru, historii. Národní hodnoty. Prostě být v první řadě Čech, Němec, Polák, Maďar, Řek, Francouz atd., teprve pak občan světadílu zvaného Evropa. Ne obráceně, jak se nás to snažil učit Havel. A to nemůže zajistit žádná nadnárodní instituce, žádnej Brusel.

Jak řekl pan prezident Zeman: "Náš superúředník musí dokonale ovládat bruselštinu, což je sice angličtina, ale ovládaná úplně nelogickým myšlením". Protože tam bude muset nejméně jednou měsíčně jet a do toho způsobu uvažování se nějak (já užívám pro takový případ výraz vkotelit, možná i vtelit). A to v angličtině.